Říkejme tomu třeba Poezie

Sesmolit básničku

2. května 2015 v 14:13 | Miriam

SESMOLIT BÁSNIČKU

"Sesmolil jsem básničku," řekl
pak nesměle utekl
do svých světů
a ve svém letu
kouká na všechny shora
a nemluví

Kde jsou TY MOJE světy tajemné?
Zizely do země vzdálené
Jen oko v alkoholu topené
nachází je
je zmatené
a pláče nad nimi
do sklenice
od piva

Já za živa
kopu si hrob


Rozpad

16. května 2014 v 22:08 | Miriam
Blesk. Vyloudil mi úsměv na tváři.
Nic podobného tam venku
tak rychle jasně nezáří.

Kapky bezohledně naráží
do prázdna, do země.
Stojím sama na nádraží.

A vtipně asi vypadá
má roztékající se tvář.
Černé proudy, vše se rozpadá.


Blížící se hrom kradmo tiše přichází.
Duní, bručí. A tvá duše vyděšeně,
snadno a nezkrotně se ztrácí
v moři kapek na talíři
uprostřed
nebe.


Mess

17. ledna 2014 v 17:28 | Miriam
Nakrm mne žalem
po tobě
Nechci lehávat
na hrobě
Budu spát v hrobce
"mého" bývalého otce

Pověz mi,
co chce?
Kam jdu?
A kam patřím?

Neopouštěj mou duši
Neodcházej
Náš život je tak prázdnej
a temnej
jako les
Oh, God
This is mess

Surrealistická báseň Bez názvu

16. prosince 2013 v 15:33 | Miriam
Lehávala na poli, bloudila lesy
Nenávidím oslavy a plesy

Krev stékala po mé nezkušené ruce
Tenkrát bylo všechno jinak, jinak
Přemýšlela tak nerozvážně a prudce
Bývala jsem roztržitá a drzá, a jak!

Teď dělá mi radost kafe z automatu
Pláču nad vlastním životem a snem
Jako malá měla jsem mámu i tátu
Už tady nejsou, dobré duše utekly
Jejich těla chodí zklamaně po světě
Ale díky nim tady jsem

Chvíle, kdy obracela jsem se k Bohu
Jednou málem zlomila jsem si nohu
Všechno jsem vždy brala na lehkou váhu
Pamatujete si ten pocit,
kdy jste poprvé kouřili trávu?

Proč mě vždy přitahovali
jen starší mužové?
A nebezpečné věci?
Jsem snad narušený člověk?
Ale ano, mám sebedestruktivní sklony přeci!

Vzpomínám, usínám, umírám
Když přijel z daleka a zachránil mě
Pořád mě opouští, ale už opustit nemůže
Strach z bolesti mě vždy přemůže
Utíkat už nemůže

Cigarety ničí mé plíce
Umřu teď, zítra nebo za rok
Nemůžu o tom mluvit už více
Život je jen dlouhý let a skok
Nahoru a dolů
A co nevidět
Budeme zase spolu
Utíkat v postelovém království
Od těch zrůd
Které nás pronásledují
Nikomu se nevěnují
Jen nám ubližují

Chyť mě pevně za ruku
Obejmi mě a vysaj všechen můj dech
Už slyšíš poslední vzdech?
Je blízko nebo v dáli?
Kdysi jsme se spolu smáli
Jako děti jsme si hráli

Teď umíráme a nechceme konec
Milujeme se a fetujeme
Abychom zapomněli
Abychom nepřemýšleli
Nad tím, že se to krátí
A že ten život vlastně stojí za hovno!

Prosím smrt, ať přistoupí blíž

11. prosince 2013 v 18:35 | Miriam
Prosím smrt, ať přistoupí blíž.
Má duše se dusí, padá níž a níž.
Chci cítit pach
mého tlejícího masa
roztrhaného na kusy,
abych potkala strach,

abych se přesvědčila,
že doopravdy žiji,
že existuji na této planetě.
Pocity jsem vytěsnila
ze své mysli - již neslouží, nemyslí.
Chci vědět, zda dokážeš
ohmatat hmotu, ve které sídlí
má pokleslá duše.
Pokud to zvládneš,
uvěřím.
Pokud se stáhneš,
ocením
smrt, která dokáže to,
co ty neumíš a nechceš.
Nepochopíš, nevíš, neumřeš.
A poneseš
s sebou svou vinu
na mém klínu.
Tíha spadne
bezcitně
do hlubin
země.

Topit se v hudbě. Utopit se v myšlenkách.

8. prosince 2013 v 10:45 | Miriam
Ulehám do tmavého pokoje.
Na chladnou zemi.
Zírám na strop.
Co to je?
Teplo je mi.
Táhnoucí se melodie The Doors.
Připomíná hada.
Plazícího se v nekonečné výšce.
Tam nahoře, v té skládce
hvězd, tmy a smetí.
Všechna temnota vesmíru.
Padá na nás.
Nemluv nahlas.
Uslyší nás.
Vytrhá ti vlasy.
Jako zlaté klasy.
V podzimním dešti.
A v nepříjemném větru.
Utíkám skoro nahá.
Běžím pryč ve svetru.
Zpátky - za létem.
Za tím pocitem.
O kterém sním.
Za ním.



Ztracená báseň

31. července 2013 v 13:22 | Miriam
Upadá slza na kabát.
Tiše a nenápadně se plazila.
Nechtěla zůstat stát.
Nešlo udržet ji v sobě.

Kde je ten pocit,
kdy křidélka malých motýlků
lechtaly nás uvnitř?
Hledali svou malou postýlku.

Postel, do které
se zachumlají a nevylezou ven.
Věděli jistě,
že se jim bude zdát krásný sen.


Zabijte mě.
Vím, že svého žalu se nezbavím.
Kopněte mě,
ať se z toho snu rychle probudím.

Prosím smrt...

21. června 2013 v 16:10 | Miriam
Prosím smrt, ať přistoupí blíž.
Má duše se dusí, padá níž a níž.
Chci cítit pach
mého tlejícího masa
roztrhaného na kusy,
abych potkala strach,

abych se přesvědčila,
že doopravdy žiji,
že existuji na této planetě.
Pocity jsem vytěsnila

ze své mysli - již neslouží, nemyslí.
Chci vědět, zda dokážeš
ohmatat hmotu, ve které sídlí
má pokleslá duše.

Pokud to zvládneš,
uvěřím.
Pokud se stáhneš,
ocením
smrt, která dokáže to,
co ty neumíš a nechceš.
Nepochopíš, nevíš, neumřeš.

A poneseš
s sebou svou vinu
na mém klínu.
Tíha spadne
bezcitně
do hlubin
země.

Blud(ný kámen)

26. května 2013 v 16:12 | Miriam


BLUD ný kámen

Ztracená ve zmatku
ve změti odpadků
hledám sama sebe.
Chtěla bych najít
alespoň Tebe.

Brodím se dalším krutým ránem
Ty vzdaluješ se jak bludný kámen,
jak obrovský křemen, který stále
nespadl z mého srdce. Teď je na skále
pomalu padá, ztrácí se,
ale já jej stále vidím,
v hloubi duše jsem s ním,
tuším, nevím, toužím, sním.

Vdova

22. února 2013 v 21:18 | Miriam

Jen závidíš a nadáváš si.
Právem i neprávem.
Jsi znechucená.
Ze života.
Ze světa.

Odveta
jak kdysi ctižádostivého atleta
mne již neláká.
Cáká se cáká
v zamrzlých kalužích
můj boj o milost,
svobodu slova a lásky.
Volnost bohaté krásky
mě nezajímá
a přesto chci mít něco víc.
Nevím,
po čem toužím,
životem se soužím,
jen tiše kroužím
mezi stvořeními.
Říkají si lidé,
nevěřím.
Nejsem jedním z nich,
ale zařazují mne mezi sebe.
Někdy. Někdy mě zebe
sníh a jindy mrazivá slova.
Nechci být vdova.
Osamocená.
Odloučená.
Odstrčená.
Ochuzená.
A přeci zadaná
tomu pravému,
živému, mému,
který tady není.
Není jen snění.
Je opravdový.
Opravdový.
Pravdový.
Vdový.
Vdovy.
Vdova.
Sama.
...
___________________________________________________________________________________________
Chvilkový pocit ze vztahu na dálku.
Ten pocit, kdy ho potřebujete a on tady není. Jakoby zmizel na několik týdnů, i přesto, že jste s ním v kontaktu. Cítíte jen prázdno v duši, když se na vás valí problémy a nemáte je komu svěřit, nemáte se ke komu uchýlit a přečkat s ním tu ničivou bouři. Nemáte nic.

 
 

Reklama