Povídání

Narovinu

9. června 2012 v 13:59 | Miriam
Nemáme peníze, nevím, jak toho mála přežíváme. Nikdy jsem nedostala kapesné a jakmile něco dostanu do babičky, kupuju si cigára. Bez cigaret jsem v háji. Často se nemůžu kvůli peněz účastnit různých akcí. Když chci jít někam s kamarády, tak jsem většinou dlužníkem. Začala jsem maličko pít a matka to zjistila. Mám opět nemalý problém. Kašlu na to, budu každý den sedět doma, nebudu nikam s nikým chodit, nebudu si užívat, nebudu pít, budu poslušně sedět doma a učit se. Budu prakticky znovu mrtvá. Zdálo se mi, že jsem začala žít, bavit se, mít přátele. Ale když už se tak stane, tak to moji rodiče pokazí.
Přestala jsem hrát na piáno nejen z důvodu svého času, který bych chtěla věnovat škole a kamarádům, ale i kvůli peněz. Přecijen hodiny klavíru nejsou zrovna levnou záležitostí. A místo aby to rodiče ocenili, mají jen blbé keci o tom, co teď budu dělat, ačkoli ještě nedávno mi radili, ať přestanu hrát.
Ok, myslím, že já nejsem ten největší blázen. Moje matka jím je. Nikdy jsem moc rodičům nedůvěřovala. Myslela jsem, že se to časem zlepší, ale je to čím dál horší. Pokaždé, když něco udělám, je to špatně. Pokud se snažím udělat něco prospěšného, něco pomoci, tak na tom matka najde zase něco, co mi může vyčíst. A když nedělám vůbec nic, tak jsem špatná proto, že nic nedělám. Ok, v tom případě tady nemusím být.
Jsem prý neschopná, blbá, jsem blázen a měla bych se jít léčit. To jsou její slova. A nemyslela to s nadsázkou. Normálně to takhle říká tím svým hnusným uřvaným hlasem.
Chci už dostudovat a odejít. Pryč. Daleko.


Tenhle styl hudby poslouchám dnes už od rána. A stále nemám dost...

Deset let je Deset let

6. června 2012 v 16:58 | Miriam



Právě jsem se vrátila ze závěrečných zkoušek z klavíru. Hrála jsem tam nějaké stupnice, etudy a toto nádherné Chopinovo nocturno. Moment, řekla jsem nádherné? Ano, je to krásná skladba, ale já jsem ji zničila, jak jen se dalo. Chudák Fred, obracel se v hrobě. Já ho asi nenechám klidně spát, dokud budu hrát jeho věci. Jo, když si hraju sama doma, tak si možná pobrukuje, ale jakmile mám hrát před cizími nebo na nějakých zkouškách, tak si určitě ucpává uši hlínou. Tréma a zmatek v hlavě dělá svoje.
Dostala jsem dvojku. Ale stejně to už nemusím hrotit. Po deseti letech pilného cvičení končím. Loučím se s mým milým panem učitelem. Slzička už ukápla, ale beru to s rozvahou. Nyní se budu pokoušet hrát pouza sama. Už se nebudu muset nutit do toho, co není zrovna mé gusto (megustáá) a budu hrát ve svém volném čase. Snad to zvládnu a nezakrním. Nechci přestat. Nesmím přestat! Nepřestanu. Piáno miluju. Je to moje třetí láska hned po mp3 přehrávači. A ta pravní láska je přeci On, můj milý.
Pár lidí se mě ptalo, co se stalo. Jsou věci, které nerada zveřejňuju. Moje jinotaje mi vyhovují takové jaké jsou a hlavní podstatou je, že se mi uleví, když se takto vypíšu. Je alespoň maličké odreagování.

Zjistila jsem, že mě zná strašně málo lidí. Ani kamarádi mě neznají. Kdo mě vlastně může znát, když ani já neznám sama sebe?
Touto otázkou se zabývati nemohu, jelikoš na mě čeká sladká palačinka a kafe. A mr.Sešit s kvantem učiva. Ach ano, konec roku. Komu by se ještě chtělo učit? Mě ne, ale ještě to budu muset vydržet.
Přeji všem studentům jen a jen výborné a chvalitebné vysvědčení. Dobré je sice dobré, ale už tolik nepotěší. Alespoň mě ne. Gympl je mučírna. Ničí lidské mozky!

Water and Smoke

2. června 2012 v 22:21 | Miriam
Často si stěžuji na nepříjemný život a proto se to snažím poslední dobou změnit. Chci, aby tyto myšlenky ode mě utekly pryč. Utíkám mezi lidi. Ačkoli nemám ráda lidi, nemám ráda dav. Rozumím si jen s lidmi, kteří rozumí mně, nebo se mě alespoň snaží respektovat. Legrační je, že tito lidé jsou sami také podivné povahy, neumí zapadnout do davu a rozumí nebo je tolerují jen někteří. Ale jsme spokojení. Víme o sobě dostatečně dost věcí a víme, že nemůžeme jen sedět na zadku a utápět se ve vlastní lítosti a v nenávisti světa. Všechno to přehlušíme rockem, metalem, pitím, kouřením, blbnutím, porušováním pravidel, hulením. No weed, please. I'm sick of it!
Ano, jsme tak špatní. Vždy, když uděláme něco špatného, řekneme si "My jsme tak zkažené!" a pak se na sebe usmějeme. Cha! We don't care.
Navíc jsme ve výhodě, protože jsme tou nejmenší součástkou ve třídě. Skoro nikdo nás tam moc nezná, jen občas zaregistrují naši přítomnost. Těch několik černých flíčků. Zatímco my je vidíme jako odporně barevný dav, který jaksi vidí budoucnost v hakysaku, One direction a v cucání se na veřejnosti s tím nejhezčím klukem nebo nejkrásnější holkou ze školy.
Okay, už dost mého názoru na ostatní. Jen jsem chtěla dojít k tomu, že by málokdo očekával, že i spodina si dokáže užívat. A nemusí to být jen spodina třídy. Spodina čehokoli.

Můj malý sketch v hodině hudebky. Nechodím do výtvarky, ale občas mě ještě moje kreativní nálada tahá za vlasy.

V pátek jsem poprvé kouřila vodní dýmku. Člověk by si řekl, že holka, co už dva roky neodtrhla cigára od pusy, bude něco jako vodnici dávno znát.
Nene, nikdy jsem neměla možnost to vyzkoušet až doteď. Zprvu jsme chtěly jít do čajovny, ale nakonec jsme překously dotěrně studené a vlhké počasí a usadily jsme se na nehezké zaprášené zahrádce uprostřed města vedle paneláků. Připadalo mi, že nás z těch nezčetně oken stále někdo sleduje, ale po chvíli jsem si zvykla.
Musím říct, že to bylo skvělé. Určitě si někdy dám repete. Nejvíc mě uchvátil ten mocný krutopřísněkulervoucí kouř, který cigarety jaksi neposkytují.










Tu vpravo v kabátku možná znáte.

Jste ve všech směrech krásnější než já. A přeji vám to.

24. května 2012 v 18:19 | Miriam
Lidé by si měli vážit toho, co mají. Měli by být šťastní za každou maličkost. A také by měli věřit tomu, že všechno špatné je k něčemu dobré.
Proč se mi tomu nechce věřit? Proč nejsem šťastná? Proč si ničeho nevážím? Vzdala bych se všeho, abych mohla být s Ním. Na ničem a na nikom mi nikdy nezáleželo víc. Nikdy jsem nikoho tolik nemilovala a už nikdy nebudu schopna takto milovat někoho jiného. Ale vím, že nemůžu nic udělat. Vlastně můžu. Mohla bych udělat plno věcí, ale vážně chci mít obrovské problémy? Větší problémy než teď? Stálo by to za to? Utéct je ještě podlejší než milovat někoho, kdo by se mnou správně neměl nikdy být.
Jsem mladá, je mi šestnáct, chci si užívat života, učit se a zároveň žít. Takto jen přežívám u počítače zavřená ve svém pokoji proto, abych mohla být s ním. Abych ho mohla vidět přes webku a psát si s ním.
Jsem ten typ člověka, který rád riskuje. Vím o sobě, že se občas chovám vyzývavě a ráda flirtuju. Sakra, proč? Mám už i strach jít ven s kamarádem. Jak naivní, že ano? Myslím, že tohle bych neřešila, kdyby tady byl on. Ale když tady není, tak se potýkám s velkým pokušením. Navíc mám podivné názory, které mnozí asi nikdy respektovat nebudou. Například? Neberu líbání jako nevěru. Nevěra je pro mě větší náklonost k člověku, se kterým nejsem zadaná a samozřejmě samotný sex s někým takovým je pro mě obrovským hříchem. Paradoxní je to, že bych asi nejásala, kdybych ho s nějakou viděla. Jsem hodně žárlivá. Ale pokud budu stále vědět, že mě opravdu miluje a k ničemu jinému nedošlo, tak to s nepříjemným pocitem spolknu...
Sakra, jsem divná, že ano? Jsem sama ze sebe opět znepokojená. Ze sebe a ze svého chování, ze svých názorů. Jsem zvrácená. Měla bych se potrestat a zůstat tam, kde jsem. Držet hubu a čekat léta na osvobození, jako princezna zavřená ve věži. Ale jak to má vydržet tak netrpělivý člověk jako jsem já?
Nikdy jsme se neměli potkat. Ale teď už to nevrátím zpět. A nemůžu ho opustit. Nikdy. Dokud budu žít, tak nikdy.


Je mi jedno, jak tohle všechno zní. Je mi jedno, co si kdo myslí. Ale není mi jedno, co bude dál. Musí nastat změna. Velká změna. Ale já ji učinit nechci. Ani nevím, jaká změna by to měla být.

I'm the black cloud

15. května 2012 v 18:29 | Miriam


Nothing to say. I'm lost in my thoughts and in circle of my behaviour. Oh, I'm so sorry that I'm breathing. Because I shouldn't breathe so much...

ZlevaZprava

8. května 2012 v 12:13 | Miriam
Opravdu si už nepamatuji, kdy naposledy mě moje matka uhodila. Včera večer mě ale vylískala právem. Přišla jsem v noci domů pěkně nakalená. Možná by si toho ani nevšimla, kdybych nestrávila delší dobu v té malé místnosti se záchodem.
Měli jsme plánovanou akci. Chtěla jsem si to pořádně užít. A užila jsem si to. Jen jsem si myslela, že jsem odolnější. Nikdy mi totiž nebylo z chlastu takhle blbě. Dávám to za vinu trávě, která tam kolovala mezi lidma, které jsem viděla poprvé v životě. Ale to je jedno. Hlavní je, že jsem si to užila. Skvělý pokec. Zajímavé bylo, že jsem se bavila pouze s klukama. Spousta kluků, které jsem neznala a jen pár holek, které tam se mnou přišly. Ale nic se nezvrtlo. Náležitě jsem si to užila bez hřešení a problémů.
Potřebovala jsem zase pořádně vypnout, restartovat, ale stejně se toho moc nezměnilo. Pořád mám ten divný nejistý pocit, ačkoli vím, že si můžu být jistá. Už aby byly alespoň ty velké prázdniny, protože škola mi každým dnem leze čím dál víc na nervy. A ne proto, že by mě to nebavilo, jen mám plno dalších věcí v hlavě a neumím se soustředit...

Neoriginální video k songu Daisy. Klukům se hodně povedlo...

Utopit se na dně, které neexistuje

4. května 2012 v 8:52 | Miriam
Odcházet v dešti a skrýt své slzy pod kapkami deště.
Připadám si čím dál níž. Jako by ta studna smutku, stýskání a zlosti neměla dno. Brzy, zanedlouho, už za pár dní, neboj,... Ty slova mě začínají štvát. Možná by bylo lepší říct už nikdy.
Ten strach z toho, že už to nikdy nebude lepší mě ničí. Nechci myslet.
Zase si stěžuju jak sebelítostivá pipka. Ale já vím, že ho to taky ničí. Jen je silnější než já. Co mi tady pomůže? Kdo mi pomůže? Nikdo, nic. Nikdy...

Den s francouzem

21. dubna 2012 v 12:22 | Miriam


Poslední dobou si ve škole připadám vážně jako Stromae na začátku tohoto klipu. Vyčerpaná, unavená, myšlenkama někde úplně jinde a s představou, že se musím učit a učit a učit a...
Ale včera přišla malá změna. Učila jsem se jen dvě hodiny, zbytek dne jsem strávila s návštěvníky v naší škole. Přijeli monačané. Měli jsme se o ně postarat, plést s nimi náramky, provést je po škole, někam je vzít... A přitom se s nimi bavit francouzsky. Naivní představa učitelky. Heh, nikdo nebyl schopen mluvit francouzsky a oni to chápali. Všichni jsme mluvili chabou angličtinou, oni i my. Češi přidávali do anglických vět česká slova, francouzi dávali do vět slova francouzská. Některým to dělalo velký problém, mě ani ne. Měla jsem na základce dva americké učitele, kteří neuměli vůbec česky, což mi dalo nějaké zkušenosti. Ale nechci tím říct, že jsem nějaká zkušená angličtinářka. Mám v anglickém jazyce ještě hodně mezer.
Bylo to zajímavé. Náš francouz, kterého jsme provázeli byl roztomilý, maličko stydlivý a zmatený. Ale časem si zvykl. Vzali jsme ho i na zmrzlinu. Byli trochu jiní. Všechny francouzsky byly hodně namyšlené. Bez problému si před učiteli zapálily cigárko a stylově kouřily. Jedna si pořád kupovala pizzu, protože u nich stojí jeden trojúhelníček šest euro, což je o proti našim 25ti korunám mnohem dražší.
Mno a když nás francouzi opustili, byl čas na sbor. Spolužačce se nechtělo. Zase jsme si udělali menší skupinku lidí, které opět dospěla k názoru, že sbor se dnes nehodí. Šli jsme do hospody.
Střední škola mě hodně vyčerpává. Připadám si čím dál víc blbější a neschopnější. Ale zase vidím, že si začínám užívat s kamarádama víc, než dřív. Je to sice jen občasná akce, ale sotjí to za to. Alespoň nemusím pořád zničeně přežívat jeden stejný den za druhým. Tolik věcí mě pořád v mé hlavě otravuje, až mě z toho bolí nesnesitelně hlava. Člověk potřebuje malé povyražení. Život není jen o tom, abychom dělali to, co musíme. A kdo je normální? Ten, kdo se pilně učí, nebo ten kdo si užívá? Definice normálnosti neexistuje.

Monolog / Epilog

16. dubna 2012 v 20:26 | Miriam
Být s ním tři dny. Znělo to vážně skvěle. Moc jsem se těšila. Počasí nám moc nepřálo, ale my jsme si to i přes to náramně užili. Ale nečekala jsem, že si na něj tak rychle zvyknu, na jeho přítomnost a na ten pocit... A najednou zmizel. Je pryč. Chybí mi víc než kdykoli předtím. Come back to me.
Je to začarovaný kruh čekání, stýskání, těšení se, setkání, chvilky strávené spolu, loučení a zase odloučení na dobu neurčitou.
Nemám chuť jíst. Matka mě nutí sníst blbej rohlík. Co je mi po rohlíku. Sedím už dvě hodiny v kuse nad úkolama a učením. Vím, že mě to nedovede k jiným myšlenkám. Žena totiž naneštěstí umí dělat více věcí najednou. Takže zatímco uvnitř probíhají nekonečné monology, tak zvnějšku můžete pozorovat jen zaraženou dívku sedící nad sešitama a knihama.
Kéž by utrápení k smrti bylo rychlejší. Byla bych už dávno chladná. Ale ne, ono to musí být tak pomalé, ukrutně pomalé a ničivé. Drtí mě to po malých kouscích. Nechci se rozpadnout.
Bojím se všeho. Pořád mě napadá tolik ošklivých věcí a tiše doufám, že se nic takového nestane. Ale může se stát cokoliv. Dokonce i zázrak. Je jen otázkou, jestli vydržím všechny tyhle myšlenkové nástrahy a dočkám se. Bojím se, že to několik let takhle nevydržím.
Radši mě zabijte než baych musela nést všechny ty nepravdy a výmysly, které říkám své rodině a některým lidem ze svého okolí. Udělejte to, abych nemusela každý den vstávat s pocitem osamění a se strachem. Klidně zbaběle odejdu.
Zase jsem se tolikrát přistihla při tom, jak přemýšlím nad "comebackem slečny žiletky". Stojí mě hodně sil se ovládat. Ale slíbila jsem, že už to neudělám. Samozřejmě, že už jsem to nejednou porušila, ale nic velkého to nebylo. Opravdu. Přísahám.
Sakra, úsek mého chaotického monologu v psané verzi vypadá opravdu podivně...

Horská dráha

1. dubna 2012 v 22:04 | Miriam
Představte si vztah na dálku. Ne, představte si, že máte o jedenáct let staršího partnera. A nebo ne, zkuzte si představit, že musíte doma lhát vždy, když chcete jít s přítelem ven, protože by vás rodiče přizabili. Nebo se zkuzte vcítit do člověka, který může vidět svou lásku jen jednou za měsíc...
A víte co? Zkuzte si to všechno teď shrnout dohromady a představit si to. Tak, teď se cítíte stejně jako já. Mno, nejsem tím úplně jistá. Nikdo se kvůli toho nemůže cítit tak jako já, pokud to sám nezažil. Už pěkný půl rok je to pořád stejné. A člověk stále čeká na zázrak. Doufá, že vše bude už za chvilku jinak. A jak čas ubíhá a stále se nic neděje, naděje pomalu mizí.
S emocemi si připadám jak na horské dráze. Začíná to smrští polibků a všemi těmi fyzickými úžasnými projevy lásky, které trvají jen několik hodin. A pak se vše jaksi zastaví, on odjede a já sedím doma s upřeným pohledem na zeď. Vzpomníky je to jediné, co máme, když nemůžeme být spolu. A pak začne to nesnesitelné stýskání. Ačkoli si často píšeme a voláme, stejně mám pocit, že jsme si dál a dál. Jako by se mi ztrácel. Nesnáším se za to, že doma pláču do polštáře. Neumím vystát, když mě někdo vidí brečet. Nikdy jsem nebrečela na veřejnosti. A jestli ano, tak jsem byla asi ještě hodně malinká a nepamatuji si to. Polykání slz a všech mých pocitů řešila ta ostrá věc, kterou jsem nedávno proti své vůli zahodila.
A pak už jen odpočítáváte dny, kdy se zase uvidíte. Mám vždy pocit, že sitoho máme hodně co říct, ale opak je pravdou. Jen na sebe s neuvěřením koukáme a ...

Dnes tady byl. Krásná noc. Ale zase odjel. Nynější stav vystihuje ta věta o "koukání do zdi".
Proč vždycky já si musím vybrat něco tak komplikovaného a složitého? Jako bych stále chtěla trpět. Normální holky chodí s klukama ze školy a nemají problém. Jsou šťastné. Já jsem taky štastná, ale pouze do určité míry a v určitých chvílích.
Jsem často na pochybách. Přidou za mnou spolužačky a začnou se bavit o klukách ze třídy, o tom, jak je zaujmout nebo pozvat na rande, zatímco u mě to všechno vždycky (u obou) proběhlo tak nějak spontánně a nevědomky. Chtějí po mě rady, jako bych byla zkušená. Ano, je sice pravda, že si v tomto ohledu připadám zkušenější, ale nikdy jsem to neřešila tak krečovitě, jako ony. Je mi jich líto a zároveň lituju sama sebe za to, co jsem si vybrala. Ale jinak to nechci. Vybrala jsem si srdcem a né vzhledem nebo něčím jiným. Jsem spokojená a zároveň naprosto zničená.
 
 

Reklama