Povídání

Fixa

6. září 2012 v 22:37 | Miriam
Zítra jedu k babičce a dědovi. Hodina cesty dálkovým autobusem. Cítím se u nich lépe než doma.
Pár kilometrů od jejich domku bude mít koncert Vypsaná fixa. Zadarmo. Večer. Těším se. Jsem domluvená s klukama a možná i s kamarádkou. Uvidíme, jak to dopadne, každopádně si to chci užít.
Babička před chvílí volala matce - děda je nemocný, má více zdravotních problémů a nevypadá to s ním moc dobře. Musím se pak domů dopravit sama, ale to není ten problém. Problémem je to, že je dědovi špatně. Hodně špatně. Děda byl vždycky silný člověk, přežil všechno možné, vždycky to optimisticky přešel a časem bylo všechno ok. Ale tohle trvá už několik měsíců v kuse. O prázdninách jsem viděla, jak děda den ode dne ztrácí svůj optimismus a kapičky naděje. Je mi ho líto. Mám ho ze všech prarodičů nejradši. On mi nikdy nepřikazuje co mám dělat, nechá mě se samotnou rozhodnout. Vždy, když jsem potřebovala, mě kamkoli odvezl (teď už to moc nejde). Koupil mi plno věcí, které by mi rodiče nikdy nezařídili. Počínaje panenkama, konče foťákem, mobilem, routrem a přispěl na plno dalších věcí, kterých si vážím. Často nám finančně pomáhá. A navíc s ním vždycky byla sranda a je chytrý. A to nejdůležitejší, má mě rád. Vím to, je jediný z rodiny, kdo mi to často říkával, když jsem byla mladší.


Připadá mi, že v naší rodině je všechno čím dál horší. Když si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem byla ještě malá, ségra ještě nebyla na světě, neměli jsme nouzi o peníze, žili jsme spokojený rodinný život, nikdo se s nikým nehádal, nikdo neměl spory (nebo alespoň já jsem nic takového nepoznala). Teď jakoby všechno šlo do sraček. Teď už pomalu nejsou peníze ani na chleba a sýr. Rodiče rozhádaní. Spory s prarodiči z jedné strany a babi s dědou z druhé strany mají zase zdravotní problémy. Je toho mnohem víc, ale nebudu to rozvádět před širokou veřejností.
Jen já se sestrou k tomu nečinně přihlížíme, chodíme do školy, nemáme ani na učebnice, poplatky platíme mezi posledními, nechodím do tanečních, nechodím nikam, kromě školy a na akce, které jsou zadarmo.
Fuck, fuck, fuck! Proč si pořád stěžuju jako nějaký chudáček? Asi na to nejsem zvyklá. Myslela jsem, že se to časem zlepší, ale jen se to zhoršuje. Všechno se zhoršuje. Lidi stárnou. Věci se mění. Vztahy se ničí. Narůstá pocit nejistoty a zmatků. Život je krutý.

Pitný režim a trocha zeleného kyslíku

24. srpna 2012 v 22:06 | Miriam
Přijela jsem od babičky. Tyhle prázdniny rozhodně netrávím doma. První dva týdny tábor a potom rozkouskovaně asi měsíc u babičky. Moc se mi tam líbilo, našla jsem si skvělé přátele, kteří jsou pro každou špatnost, srandu a všechen chlast. Ne, nebyla jsem každý den v lihu. I když možná maličko. Alespoň hospůdku jsme museli navštívit, když nebylo co pít. Heh.
Včera jsem jela ke spolužačce (po několika týdnech jsem se bavila s holkou, s kamarádkou). Plán byl jasný. Vypít zbytek jakési slivovice. Zbytek? Okay, možná toho bylo trochu víc. O půlnoci jsme se nějakým neznámým způsobem dostaly do bazénu a potom jsme šly poslouchat hudbu, bavit se a hrát u toho karty. Znáte ty opilecká témata? Politika, náboženství, historie, vztahy. Klasika. Na jednu stranu jsem se skvěle bavila, probraly jsme toho hodně a s humorem. Ale našla se i chvilka, kdy jsem měla chuť se jít zabít. Vzala jsem to s rozvahou, přepila jsem tyhle myšlenky, které mi kamarádka upřímně a bez ostychu vnukla do hlavy. Řekla mi, co si myslí a co by na mém místě dělala. Ale já jsem z toho všeho zmatená a nejradši bych to neřešila, ačkoli bych měla.
Po tom všem jsme začaly pomalu usínat asi v pět ráno. Ano, už začalo svítat a my šly teprve spát. Pár hodin spánku nám stačilo, dokonce nám ráno nebylo špatně. A to musím přiznat, že opilá jsem byla dostatečně.
Pak přijel spolužák. Ganja kamarád. Já osobně nehulím. Radši se mnohonásobně opiju než abych kouřila trávu, ale jednou za čas v nějakém rozumném množství... Kamarádi moji, takové stavy jsem ještě nikdy neměla! Konečně jsem si to plnohodnotně užila (když nepočítám to chvilkové panaroidní myšlení a infarktové bušení srdce). Smích, nesmyslné rozhovory, témata na úrovni, Hans Zimmer, rozplácnutá na koberci, strop proměněn v obrovské hýbající se obrazy, nostalgie, milióny myšlenek, fantazie. Takové stavy doprovázené nerušeným klidem bych chtěla zažívat častěji. Ale copak to u nás doma jde? U nás už nikdy nebude klid, pohoda, rozumná řeč bez hádek, důvěra, výlety ani peníze. Někdy mám chuť si zahrát na The Runaways...

Musím zdechnout, tak co řešit?

17. srpna 2012 v 10:34 | Miriam
Co musím?
Chodit do školy? Poslouchat rodiče? Ráno vstávat? Jíst? Slušně se oblékat?
Nemusím nic! Jedině zdechnout. Proč teda řeším tolik věcí? Proč mám výčitky svědomí? Kašlu na to, důležité věci se pro mě den ode dne stávají méně důležitými. Chci žít a nezabývat se stále jen rádoby povinnostmi. Fuck it.

Tuhle hudbu poslouchám opravdu vyjímečně. Rap rozhodně není můj styl, ale některé songy se v některých chvílích dají dobře poslouchat. Maličké odreagování od rocku, metalu a klavírní hudby. Chňa.


Je mi šestnáct! Měla bych si užívat! Život začíná, užívat si ho teď než bude pozdě. Za chvili začne končit. Kdo ví, kdy zalehnu pod hlínu. A je mi to celkem jedno. Nebojím se smrti.
Ještě sedmnáct dní, kterých se musí využít. Prázdniny jsou zážitky, zábava, přátelé a všechno kolem. Ačkoli musím častěji poslouchat matčiny keci a to, jak se rodiče neskutečně hádají, stejně jsem ráda za to, že mám volno. Nemusím nic. A až bude škola? Ta špetka chtíče "prospívat průměrně" mě doufám trochu nakopne. Jinak jsem v háji. Bude to štvát jen moje rodiče, ti mi umí udělat ze života peklo. A mě by možná špatný prospěch časem taky vadil. Pokud bych se dožila let, kdy bych měla začít pracovat, aby bylo na jídlo, vodu a cigára. Heh.
Maličko si nejsem jistá tím, že tohle všechno říkám já. Ale když se nad tím tak zamyslím, je to všechno pravda. Je rozdíl mezi muset a chtít. Chci být chytrá, ale zároveň si užívat. Často mi to nejde zkloubit dohromady. Učení a chlast? Čtení knih a chatování na pc? A tak dále? Ale to půjde. Challenge accept.
Ale teď nemyslet na školu.
Užívejte ještě prázdnin.
Yeah!

I love playing with fire

11. srpna 2012 v 11:23 | Miriam
Na první pohled můžu vypadat trochu stydlivě, tajemně nebo nervózně, ale ten, kdo mě zná delší dobu, ví, že jsem pro každou špatnost. Umím se otevřít jen některým lidem. Lidem, kteří jsou mi sympatičtí. Jsou to lidé, u kterých po krátkém rozhovoru vycítím, že by se s nimi dalo prožít mnoho zábavy v mém gustu (me gustáá).
Někdy se stýkám s lidmi, se kterými to rozhdně není bezpečné. Buď není bezpečné pro mě být s nimi, nebo není bezpečné, když celá partička lidí dělá řekněme "protizákonnévěci". A že se to stává často. Ale co, já ráda riskuju, ráda blbnu. Je u toho plno zábavy. Zápory se najdou až když už jsem sama doma a přemýšlím. Většinou se to týká blbostí, ale i když je to něco závažnějšího, poldové mě stejně ještě nikdy nechytli. A ikdyby, myslím, že můj šarm by to zachránil.
Počkej Miriam, ty máš nějaký ŠARM? Dovol mi, abych se zasmála. Ok, ok, možná jsem to trošku přehanala, ale mnho kamarádů mi říká, že se umím dobře vykecat z problémů, zvláště u pánů. Na ženské moje dovednosti jaksi moc nepůsobí. Čím to bude? :D
U některých pánů si problém ani nemůžu udělat, protože už od začátku vidím, že ke mě mají jakýsi respekt. Heh, cítím se někdy vážně skvěle. Ten pocit, když jde holka do hospody s kamarádama a nemusí se strachovat o to, že s sebou má jen pět korun v kapse. Žádné peníze nepotřebuje, kluci za ni přece vše zaplatí. Kluci jsou skvělí. Ještě že nejsem lesba. Jsem ráda za svou heterosexualitu. Mno, i když dalo by se i polemizovat o tom, že jsem možná lehce BI.
Můj názor je jednoduchý, prostý - člověk by si měl vyzkoušet vše, po čem touží. Učíme se ze svých chyb. Ale pokud danou věc nepovažujeme za chybu, tak proč v ní nepokračovat dál? Co můžu ztratit? Jediné, co můžu ztratit, je život. A na tom mi přece nezáleží.
So, lets go! I wanna be bad girl. Girl like boy, but with girls body. Chá.

Indiánka a její smíšené pocity

9. srpna 2012 v 9:15 | Miriam
Stál opřený o zeď, smutně koukal do temnoty, osvětlovala jej jen blikající pouliční lampa. Zpoza rohu se vynořila a konečně ho našla. Koukali na sebe a oba měli smíšené pocity. Nevěděli, jak jsou na tom, co můžou a nemůžou udělat, jak se jeden k druhému chovat. Věděli jen to, že by se měli rozloučit.


Strávila jsem dva týdny se třemi kluky. Každé odpoledne až do večera jsme se setkávali na malé staré chatce nebo v hospůdce. Kdybych se zamyslela, možná bych si vzpomněla na nějaký ten den bez alkoholu, ale povětšinou jsme popíjeli jen pivko.
Připadá mi, jako bych se za tu dobu klukům přizpůsobila. Vždycky jsem byla klučičí typ, mám ráda klučičí oblečení a nesnáším holčičí kamarádství. Klučičí přátelství je jiné, nic se v něm neřeší, můžou si říct cokoli, nejsou to takové drbny jako většina holek a nadávky od kamarádů neberou vážně, rádi se hecujou a bezmezně blbnou. Není divu, že jsem s nimi skvěle rozuměla.
Byli jsme zajímavá sestava. Jeden je neštíhlý líný kluk, který vlastní již zmiňovanou chatku a nemalý pivní břich. Druhý je ministrant z křesťanské rodiny, který strašně rád provokuje, neublížil by ani mouše, ublížil by jen nalité holce (vím, o čem mluvím, řekl "zahrajeme si hru" a už jsem ležela v seně nebo jsem se točila na houpačce asi půl hodiny v kuse :D). A třetí je kovář, ano, opravdu dělá školu na kováře, hraje si na indiána, kouří cigára i bez filtru a má doma plno dýmek. A pak jsem tady já - holka, co si rychle zvykla na všechny rádoby urážlivé řeči, na to, když kluci močí dva metry ode mě a ještě k tomu ze schodů, na to, že s nimi nikdy nemusím platit v hospodě a můžu si objednat, co chci, na to, že mi nikdo nebere cigára, protože by to bylo pod jeho úroveň, na to, že špína na kalhotech je normální, není čas si je vyprat, zvykla jsem si na pití extragalaktických slivovic s medem, na to, že mi asi naroste pivní břich... Zažili jsme toho spoustu a je mi docela líto, že dnes odjíždím domů. Ale prázdninám ještě není konec, můžu se k babičce ještě vrátit. Musím se sem ještě vrátit. Moc chci.

Smels like him

25. července 2012 v 19:50 | Miriam
Nádherně strávené čtyři dny s mým milým. Ano, vztahy na dálku jsou nepříjemné, ale ty dny, kdy můžeme být spolu, jsou splněné sny, překrásné chvíle, úžasně strávené chvilky. Před půl hodinkou odjel. Mě se stýskalo dřív, než odjel. Umírám touhou být zase s ním. Nekonečné loučení. Láska, nádherné pocity, strach, bezmoc. Moje košile voní jeho vůní. Nebudu ji prát. Dává mi pocit, že nějakým způsobem je stále se mnou. Ach Bože, nechci bez něj žít.
Vyčítám si, že jsem úplně zapomněla na jeho narozeniny, které má zítra. Měla jsem promyšlený dárek, ale jaksi mi o prázdninách čas utíká rychleji a ani nevím, jaké je datum. Jsem blbka, musím vymyslet něco jiného.
Opět se ke mně nenápadně vkrádá pocit nejistoty. Už tady není nikdo, kdo by mě chránil a jediným pohledem věděl, že je něco špatně. Na dálku to pozná také, ale já se umím maskovat. Nechci nikomu přidělávat starosti svými starostmi.
Bude to ok. Všechno bude ok. Zase se uvidíme. Určitě. A prožijeme spolu zase nekonečně krásné chvilky. A já opět nebudu muset přemýšlet nad zbytečnostmi, nad problémy a starostmi.


Já vím, tyhle zamilované keci jsou někdy vražedné. Jen se potřebuju vypsat, jako obvykle.

Robinson se vrátil

14. července 2012 v 18:51 | Miriam
Stojím osamocená nedaleko tábora za tee-pee na louce, která je jemně osvětlená ranním sluncem. Myšlenky se společně s párou a kouřem pomalu vznášejí k nebi. Teplá cigareta v ruce, ticho, zmrzlé nohy. Poslední krásné chvíle klidu a samoty před tím, než děti opustí své vyhřáté stany...


Tušila jsem, že to na táboře nebude přímo "me gusta". Dělala jsem vedoucího, ale s tím, že na táboře byly děcka třeba jen o rok mladší, takže žádná autorita. A zároveň jsem si moc nerozuměla se staršími vedoucími. Jako dítě jsem si tábory užívala mnohem víc. Bylo to divné a už asi na takovou akci asi nepojedu. Jedině někam, kde bude normální sprcha a bude se spát pod střechou, protože ty podmínky tomu moc nepřidávaly.
Ale když to vezmu z té lepší stránky - nabrala jsem nové zkušenosti, poznala jsem nové lidi a pobavila jsem se s lidma, které jsem už rok neviděla. A asi jsem se naučila trochu pracovat s menšími dětmi. Ti starší mě moc neposlouchali, ale vůbec se jim nedivím. Taky bych se vysmála mé bývalé spolužačce, která vyšla základku o rok dřív než já.

Mám z tábora přes 200 fotek. Většina by asi očekávala fotky dětí, které hrajou hry, ale opak je pravdou. Fotek s dětmi, které hrajou hry mám minimum. Fotila jsem zvířátka, květinky, krajinky, zajímavé záběry. Zahltím asi v brzké době svůj blog mnoha fotkami. Musím se s vámi o ně podělit a zároveň maličko pochválit. :)
Prozačátek tee-pee a jedna stanová.

Mimo tento svět

30. června 2012 v 22:32 | Miriam
Ve svých častých stavech jsem obyčejně v jiném světě, ve svém světě snění nebo světě, kdy vše vidím jinak, černě nebo naopak přeceněně.
Ale teď odjíždím na dva týdny na tábor. Budu doslova odříznutá od světa. Žádná elektřina, žádné obchody, jen 30 lidí a od rána do večera hry. Budu vědoucí, tudíž slovo zodpovědnost bych měla asi znát (neznám :D).
Nechce se mi. Ale slíbila jsem jim to. A bude to lepší, než být doma.
Užívejte prázdnin a teplého sluníčka lidičkové!

Peníze a láska (nebojte, nesnažím se o definici)

26. června 2012 v 8:47 | Miriam
Poslední týden školy. Volnější dny ve škole. A já školu navštívím asi dvakrát, protože mi matka nechce dát peníze na autobus. Na jednu stranu je to ok, ale na druhou stranu si asi mnoho lidí řekne "Cože? Nejdeš do školy kvůli 30ti korunám za bus?!" Ano, už je to tak. Finanční krize nás postihla už dávno, ale připadá mi, jako by se stále víc a víc prohlubovala.
Když se má ve škole něco platit, tak počítám, že budu vždy mezi poslodníma anebo opět poslední. Učitelka vždycky zuří, ale co mám dělat? Já za to nemůžu.
Kdo nemá peníze, nemá nic.
To sice je pravda, ale pouze věcně. Myslím, že důležitejší je mít bohatství v sobě. To mi ovšem také poněkud schází. Jediné, co mě jaksi zásobuje je láska. Láska je štěstí, láska je všechno, ale láska je i trápení.
Člověk by se mohl z lásky utrápit až k smrti. A když ještě k tomu nemá peníze, tak prakticky nemůže žít?
Třeba se uskromní a dusí v sobě všechen ten vztek, smutek, svá trápení, všechny ty sračky a vzpomínky na překážky, které na něj někdo v průběhu života stále nastražuje...
Sebelítost a pesimistické keci by měly být trestné.

Jsem čestný slezan!

18. června 2012 v 16:25 | Miriam
Vy čecháčci jste zvláštní. Mluvíte tak nezvykle dlouze.
Bydlím v morvskoslezském kraji, což je východ ČR a mluvíme zde velmi krátce. Hlavně u Ostravy. Jela jsem na třídní výlet do Brna, Prahy, Plzně a Liberce a musela jsem se smát. Bylo to tam fáákt kráásnýýý. Jééé, a ta Vlataváá. Bydlela jsem u Ruzyněě a šli jsme i na vysokeej Ještěěd...
Každý večer v lihu. Každý den fast food. Bylo to zajímavé. Mimochodem jsme taky byli v muzejích a absolvovali jsme mnoho exkurzí. Vzdělaní, vychození, upití a unavení jsme odjížděli luxusním autobusem zpět domů.
Chybělo mi tam to naše "Kurva, tu je hic jak cyp. Tyvoe, za chvilu zdechnu. Asi si pudu kupit zmrzku. To bude vklidu, ne?" :D
Ale nic proti vám nemám, lidi. Jiný kraj, jiný mrav. Tak už to bývá.
Nafotila jsem plno fotek. Lidičky a věcičky - jedna ku jedné. Takže hodně makro věcí nebo zajímavých objektů budu zveřejňovat.
______
Mimochodem musím dodat, že už umím zahrát Amarnth a soundtrack ze Silent Hill (promise reprise). Doufám, že můj fotoaparát bude tak hodný a nevypne se, když to budu nahrávat. Dokáže pěkně pokazit den.
 
 

Reklama