Povídání

Všichni jsme sobci

12. listopadu 2012 v 18:05 | Miriam
Vždy, když nám ve škole učitelé říkal "Jste skoro dospělí, tak se tak i chovejte," myslela jsem si, že říká hovadiny. Ale časem zjišťuji, že možná mají pravdu. Za necelé dva měsíce mi bude sedmnáct. Kurva, sedmnáct. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že se tohoto věku nedožiju. Každý den pro mě byl jen den navíc, den, který musím nějak přežít. Stále jsem čekala v tiché vysvobození. Chtěla jsem svobodu v podzemí. Chtěla jsem tiše a nerušeně utéct do jiného světa.
Pak přišel on. Zachránil mě. A možná jsem zachránila i já jeho. To vzájemné přerušení našich podivného životů nám dalo novou sílu žít. Jako by se všechno změnilo. Jako by ty dny už nebyly dny navíc - právě naopak, změnily se v dny, které chci prožívat, chci se dožít dalšího okamžiku, kdy ho zase budu moci spatřit. Je to důvod proč žít. Čekání je lepší než přežívání dnů, které neměly smysl. Díky něj ty dny smysl mají.
Je se mnou a přesto je tak daleko. Můj život se změnil k lepšímu. Ale stále to není to, co by mě dokonale vyléčilo. Mám jeho lásku, mám jeho důvěru, ale nemám jeho.

Život je zvláštní. Lidé dělají chyby. Někteří dělají i dobré věci. Ale ze všeho nejvíc jsou lidé sobci. Sobci, kteří dělají vše proto, aby měli zajištěnou budoucnost. Lidi se učí, aby měli dobrou práci. Snaží se vypahezkydat hezky, aby si našli partnera. Někteří si snaží najít někoho jen proto, aby měli sexuální život. Někteří na sobě pracují, aby dokázali všem okolo, co v nich doopravdy je...
Co dělám já? Učím se, protože se trochu bojím toho, že se dožiju chvíle, kdy budu muset pokračovat dál - nechci přeci skončit na ulici se stříkačkou v ruce. A co dál? Jen čekám. Sobecky se utápím ve strachu a smutku, protože se bojím toho, co bude. Bojím se, že to neskončí jako pohádka se šťastným koncem. Minul rok a žádný zázrak nás nepotkal. Postihly nás jen problémy. Musím přežít další roky bez něj? Jsem sobecká, protože ho potřebuji k životu?
Možná ano. Ale nechci bez něj žít.





Ashram. To on mě k této skupině navedl. Najde na internetu i to, co normálně není jednoduché sehnat. Stáhl mi jejich cédéčka a já jsem se do této nádherné hudby zamilovala. Je tak jednoduchá a jemná. Piáno, housle, čello a příjemný hlas - to vše v krásných melodiích mě nutí zamyslet se. Jejich texty jsem opět musela přidat na karoketexty, správcuji jejich stránku. Vypadá to, že jsem asi vážně divný Čech, mám jiný vkus než drtivá většina...

Life Flashback

4. listopadu 2012 v 15:52 | Miriam
V tento pochmurný den jsem se vydala na procházku. Zabloudila jsem se skále, rozhodla jsem se, že vyjdu nad ni a budu se zase koukat z výšky. Je to pravděpodobně "díra" vytvořena nějakou minou nebo bombou z války. Všude jsou vysoké kopce a pole a najednou je v nich kus useknutý. Strmý kamenný sráz dolů vysoký asi 30 metrů.
Šla jsem tam po dlouhé době. Naposledy jsem tam byla asi před rokem a půl. Měla jsem tehdy zvrácené myšlení, špatné období. Vzrušovalo mě, když jsem se nakláněla dolů a pod sebou jsem viděla pusté nic, jen kameny, kopřivy a pár menších stromů, které byly hodně hodně nízko podemnou. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Dávalo mi to pocit, že opravdu stále žiju. Měla jsem chuť tam skočit, ale bála jsem se, že by to nebyl konec. Přecijen to není moc velká výška.
Vím, že je to divné, takhle to říkat. Ale vážně to tak bylo. A když jsem tam dnes stála s cigárem a s Brand New v uších, viděla jsem se se tam znovu. Tak jako minule, ale tentokrát jsem o tom nepřemýšlela. Jen jsem se vracela v čase a koukala jsem dolů. Bylo to zvláštní. Připadala jsem si, jako bych si něco dala. Měla jsem vážně zvláštní pocit, jako by mě ta hudba a prostředí vtáhlo někam úplně jinam.


Je mi jedno, že tahle hudba už tady byla zveřejněna nespočetkrát. Já tuto skupinu prostě miluju, změnila můj život a můj hudební playlist v jistou dobu a už jsem tento žánr neopustila.
Když už jsem u hudby - začala jsem se věnovat překladu textů. Na základce mě to učil kámoš angličtinář, ale neměla jsem na to chuť. Teď potřebuju zdokonalovat angličtinu jakýmkoli způsobem a tohle mě začalo bavit. Pár překladů od Brand New jsem už udělala. Pokud jste přihlášeni na karaoketexty.cz, tak se můžete mrknout a popřípadě něco opravit, jestli vás to baví a zajímá. Snažím se, aby moje překlady měly hlavu a patu, aby zněly po češtinářské stránce dobře a aby byl správně nastíněn jejich skrytý význam. Taky rádi překládáte?

High as sky

29. října 2012 v 15:50 | Miriam
Dostala jsem od něj o prázdninách plno čokolády. Milky.
Přišla jsem po škole domů. Zelená radost mě absolutně zdeorientovala, už ochází a já jsem unavená. Jím jeho čokoládu.
Měla bych se učit psychologii a matiku, ale nechce se mi. Drogy jsou sfinstvo. Byla jsem zase v jiném světě.
Právě teď mám chuť koukat na nějaký filmík. A nebo seriál. Pustím si mého oblíbeného Dextra. Už jede sedmá série, jsem věrný fanoušek a každý druhý den kontroluju, kdy vychází další díl a kdy vychází české titulky (rychle vyrobené mi nevadí, stačí mi zkreslený základ toho, co povídají, titulky čtu jen po očku).
Co to zase melu?
Nefotím. Není čas a v tomhle hnusně zasněženém počasí foťák radši ani nevytahuju. Podle mě je to pěkný hnus. Sníh už v říjnu. Fuj, je mokrý a studený, lidi se zase musí navlékat, všichni vypadají jako chodící pneumatiky a balonky, všichni kolem kašlou a smrkají, mají mokré vlasy a zmrzlé řasy... Nesnáším zimu. Kdybych mohla jet na hory s boardem, tak mi sníh nevadí. Ale tady při každodenních povinnostech je to jen přítěž.

Blog. Cítím smog. Mozkomišní mok. Všude plno drog. Už to bude rok. Kvok. Kvok. Už je ze mě cvok.

Proč se smát?

16. října 2012 v 16:11 | Miriam
Nevidím důvod, proč být momentálně šťastná.
Můj přítel bydlí na druhé straně republiky. Neskutečně mi chybí.
Můj skvělý kamarád se kvůli mě ztratil. Bojím se o něj.
Škola na mě tlačí. Zjišťuji, že můj mozek nemá objem nafukovacího balonu.
Rodiče jsou stále nějak bez peněz. Za chvíli se budeme podobat té židovské rodině z mého snu.
Ale možná taky ne. Možná je ok se takto přetvařovat, usmívat se, člověk si na to časem zvykne. Ve škole před kamarády to jde snadno. Je lepší radši zapomínat a dělat si z určitých věcí srandu, než být každou chvíli citlivkou na entou. Citlivkou můžu být jen sama v sobě. Je to tak a bude to tak.
A víte co? Chybí mi procenta a bezdůvodný smích - s alkoholem a s trávou je všechno jiné. Člověk se ocitne tam, kde chce být. Podle mě je to skvělé odreagování od čehokoliv.
Jdu se připravit na zítřejší písemky. Závidím lidem, kteří se doma nemusí skoro vůbec učit a z testů mají jedničky. Ano, takoví opravdu exitují, ale já mezi ně bohužel nepatřím. Někdy se učím třeba celé odpoledne s přestávkami, ale moje známky podle toho nevypadají. Jako útěchu si říkám "už jen dva roky a půl" a radši nemyslím na to, co bude po gymplu. Heh, nepěkně jsem si to zařídila. Člověk je na konci základy ještě pěknej blbeček, který neví, co ho čeká.

Žijte. Pijte. A pak třeba zhnijte. hnijte. nijte. ijte. jte. te. e. . .


Narazila jsem na takovou mladou hudbu s poměrně pěknou zpěvačkou.
Nevím, jestli mě víc zaujala hudba nebo klip.

Zachraňte mě od pekelného (m)učitele!

10. října 2012 v 22:11 | Miriam
Taky si říkáte, na co jste to mysleli, když jste se hlásili na školu, na kterou teď chodíte? Taky znáte ten pocit, kdy vás zaujme jakákoli maličkost a blbost, když se potřebujete učit? Taky radši děláte COKOLI jiného, abyste se mohli na chvíli odpoutat od učiva a nepokoušelo vás tlačítko "switch on" na počítači?
U mě to je posledních pár dní normální. Každý den píšeme ve škole písemky, člověk se nestačí divit, kolik učiva probral za první měsíc školy a učitelé si z ničeho nic usmyslí, že zrovna na tento týden naplánují písemky úplně ze všech předmětů.
Už mi asi vážně začíná hrabat. Vždy se vyhýbám práci tak, že matce říkám "Promiň, udělám to později, teď se učím." Ale dneska už jsem zoufale dělala snad ty největší kraviny, co by mě normálně nenapadly.
Při učení nemůžu pořád sedět u stolu a tak chodím po pokoji. Dnes jsem si říkala učivo a u toho jsem se začala jen tak hrabat ve skříni a našla jsem věcí, na které jsem jaksi zapomněla. Hned jsem dostala nápad, co s nimi, jak je upravit, které radši vyhodit a... už se to vleklo. Škola se najednou vypařila. Pak jsem zase zabrousila do kuchyně a začala jsem sestře na její přání vařit vajíčka. Sbírala jsem prádlo z půdy. Kreslila jsem miliony pentagramů na papír. Psala jsem si tahák znovu a znovu, protože mi stále připadal nepřehledný (ne, tomu sama nevěříš, byl přehledný, jen ses potřebovala zabavit). A pak jsem zjistila, kolik mi toho zbývá a kolik na to mám času, dokud neusnu.

Člověk pak začíná zjišťovat, že tento den prožil naprosto bezvýznamně a nudně. Sedm hodin psaní, stresu, učení se ve škole a celé odpoledne strávené nad učením s nutnými přestávkami. Upsaná ruka, hlava přeplněná informacemi. Všechny pozitivní myšlenky vytěsněny faktama. Obyčejný den průměrného gympláka.

Přijel - odjel

3. října 2012 v 20:22 | Miriam
Po tak dlouhé době jsem ho spatřila na vlastní oči. Mohla jsem se ho dotknout. Nemohla jsem přestat s objímáním a líbáním.
Sluníčko zase vyšlo, viděla jsem svět v reálných barvách. Byla jsem neuvěřitelně spokojená. Bylo to krásné.
Mnozí z vás si neumí představit, jaké to je, když po dvou měsících vidíte človíčka, kterého bezmezně milujete a den za dnem jen čekáte na příležitost, kdy s ním konečně můžete být. Je to jedno velké trápení. Člověk neví, na čem vlastně je. Ví jen to, že by moc chtěl být s tím druhým, sdílet s ním svůj život doopravdy a ne jen po internetu.
Z toho důvodu si nesmírně vážím toho, když může přijet. Kéž by to mohlo být častěji. Nesnáším loučení, když nevím, kdy se zase uvidíme...

Cruel wanting

28. září 2012 v 13:24 | Miriam
Jela jsem k babičce, přeci nebudu sedět doma.
Mám tady co pít a kouřit. Kamarádi se o mě umí postarat - vše zadarmo. Kdo by to nebral. Jen mě u toho trápí jedna maličkost, ale to radši vynechme...
V úterý chci být s ním, ale bojím se. Mám strach, že to nevyjde, něco se pokazí, rodiče zasáhnou nebo mě nepřestaně bolet v krku. Moc ho chci vidět, být s ním, cítit ho. Dlouho to nešlo. Stále čekám. Připadá mi to už trochu beznadějné.


První měsíc školy za námi a já už teď mám chuť se na všechno vykašlat. Čeština, biola a společenské vědy - to je to jediné, co mě baví, do těchto předmětů se učím. Ale štvou mě knihy, které musím přečíst. Kdo by chtěl číst Božku Němcovou!? Její knihy a povídky vždy dopadnou dobře a ještě k tomu je v tom ponaučení. Všechno tak úžasně a jednoduše do sebe zapadá až to bolí. Nuda na entou. Třeba takový Poe mě baví. Jedna kniha z deseti, které máme přečíst. To je celkem slušné score.
Musím začít číst a průběžně se učit, jinak mi na konci roku praskne hlava. Jsem zvědavá, jak to zvládnu. A co vy? Čtete poctivě povinnou četbu? Myslím, že pro maturanty je to nejlepší volba, nemusí se potom prý tolik učit teorii, protože si z přečtených knih lépe zapamatují jejich obsah a styl, kterým jsou napsané.
Dneska melu žvásty. Škola mě drží na řetězu a já se nechci jen tak urvat. Musím být poslušná. Alespoň do května. (Heh, tomu sama nevěříš, má milá!)

Odklad, základ, nechci ti mávat - Protiklad, nápad, nechci se hádat

24. září 2012 v 16:44 | Miriam
Pěkná skladba se zajímavým klipem. Čiší z něj podzimní atmosféra a přesně ty chvÍle, kdy se procházím podzimním lesem hledajíc sama sebe, útěk pryč od všeho a od všech masek, které na sebe v průběhu života nasazuji.
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem to vydržet. Miluji ho. Jsem zase s ním. Jsem s ním a přeci jsem neskutečně daleko. Musím si začít zvykat. Vím, že jinak to nepůjde. Zázrak se nestane. On s tím nic nezmůže a já už vůbec nic. Život je jedno velké čekání. Život je jedno velké čekání na smrt.
Člověk si neuvědomuje co má, dokud to neztratí. Mám vlastně hned několik důležitých lidí ve svém životě, ale ten nejdůležitější je nesmírně daleko. Je to znepokojující, o to víc si jej musím vážit.
Kdo říká, že je špatné blbnout, bavit se, chlastat, požívat drogy, aby člověk zapomenul na svá trápení? Podle mě je to lepší než sedět doma, trápit se a kuchat si ruku. Do toho se už opravdu vrátit nechci. Mělo to nepěkné a nepříjemné následky. Pryč s problémama. Chudá zmatená holka, která může dávat svou lásku muži, kterého miluje pouze přes internet, si chce uvolnit své emoce, nechce myslet na problémy, na tu dálku, na rodinu. Chce si taky trochu užívat. Nechte ji. Je zopovědná sama za sebe a je si toho vědoma.
Jsem bad person, ale mám city. Jsem bitch, ale jen když se to hodí. Jsem rude girl, ale umím být hodná... Každý má v sobě protiklady, nemyslíte?

Konec světa všechno vyřeší

18. září 2012 v 16:08 | Miriam
Připadá mi, jako bych si schválně vybírala to, co mě vždy bude pomalu, ale jistě ničit.
Tentokrát bych ráda udělala změnu, chtěla bych udělat rozhodnutí, které mě zaručeně rychle usmrtí.
Říkal něco v tom smyslu, že přijde konec světa a všechno bude jedno. To je stejné jako smrtí. Člověk zemře a všechno mu bude jedno.
On za nic nemůže. Je nevinný, je to můj milý, kterého se nechci vzdát. Nesnesu myšlenku na to, že by se kvůli mě trápil, šel dál beze mě, našel by si nějakou jinou.
Svět mě tahá na všechny strany. Škola tam, rodiče támhle, kamarádi tudy, láska jinde než rozum, city bych nejradši odstranila a soucit vytěsnila.


Nedokážu říct sbohem.
Nedokážu žít takhle ani tak.
Nedokážu se zbavit svých citů.
Nedokážu být s ním.
Nedokážu nic.
Jsem nula. Nula, která čeká na zázrak. Kolikrát takhle stojí na místech, kde byli spolu. Vzpomíná, nostalgicky se jí zvedá tep. Zapaluje si cigaretu. Stojí tam a čeká, jestli si pro ni přijde. Očekává, že se stane zázrak a budou na tom místě zase spolu. Tak jako minule. Až po chvíli jí dojde, že už zase blázní a měla by jít dál. Měla by vytěsnit tyto naivní myšlenky. Ale neudělá to. Je zblázněná a pomatená.


Chci ho vidět. Chci ho cítit. Chci ho pevně držet za ruku a obejmout ho. Chci s ním být a nikdy ho neopustit. Nikdy. Nedokážu žít tak daleko. Nezvládnu to. Jsem sobecká. Nula. Nic.

Pentagram

13. září 2012 v 21:13 | Miriam
Podle počasí to dnes vidím na pomyslný první podzimní den. Déšť, ochlazení, dlouhý rukáv, tma.
Moje oblíbené roční období. Miluju tu depresivitu vlkých šedivých ulic, hudbu v uších - vše kolem působí, jako videoklip. Většina songů z mé mp4 se totiž skvěle hodí k takovýmto dnům. Schovávat se pod střechou na nádraží a vdechovat dehet. Ignorovat okolí, přemýšlet nad nepodstatnými věcmi a snažit se nepouštět k sobě problematické myšlenky. Nikdy se to nedaří. Už jsem si zvykla.
Naučila jsem se bavit s lidmi. Opravdu nevím, jak se to stalo, ale za ten první rok na gymplu jsem se rozpovídala. O prázdninách ze mě začal mluvit alkohol. A teď jsem ve svém malém "klubu" přátel a dělám kraviny. Zatím si máme co říct, za chvíli to už bude zase jen takové to naznačení pozdravu lehkým mávnutím ruky. Znechucení školou, učením, chladným počasím. Heh.
Jsem asi vážně blázen. Před včerejškem mě kámoška vyhecovala, abych si obnovila svoji hvězdičku na zápěstí (malý pentagram, líbí se mi to, má to svůj význam, ale už se zahojil, ani jizva nejde moc vidět). A tak jsem vytáhla svou záložní žiletku z peněženky a dala se do práce. Koukala jsem po třídě, jestli se nikdo nedívá, ať nevypadám jako psychopat. Nikdy jsem se před lidmi neřízla, ale ten den jsem měla tak neskutečně rozjetou náladu, že mi všechno bylo celkem šumafuck. Navíc jsem to nedělala proto, aby se mi ulevilo, ale kvůli hvězdičky a kvůli vyhecování.
Taková žiletka rychle zajede pod kůži. Kapičky krve kapaly na kapesník a spolužáci si začali všímat. Uslyšela jsem za sebou "To voe, všichni na tebe čumí." Tak jsem se mrkla po třídě, viděla jsem ty zaražené a znechucené pohledy. "Co je? Dělám si tetování," odvětila jsem stroze a přestala jsem si jich všímat.
Já vím, jsem magor. Ale je mi to fakt jedno.
Ten pentagram tam chci. Na tetování nemám peníze. Vypálení je ta nejlevnější možnost. Hah, bude to zajímavé, doufám, že se to povede.
I don't care, if you don't like this shit. I like it. I like pain. Fuck all those bitches. Fuck the distance. Fuck the world. I wanna live my life.
 
 

Reklama