Povídání

Redaktorkou v internetovém časopise

25. února 2013 v 18:52 | Miriam
Narazila jsem na blog Numéro Un, který je takovým internetovým časopisem. Koncem roku 2012 se rozpadl na několik internetových časopisů, každý z nich je zaměřen na jedno téma - filmy, literatura, fotografie... Což způsobilo nedostatek redaktorů, a tak v široké veřejnosti hledali.

Zaujalo mě oddělení hudby. Napsala jsem žádost. Chtěla jsem to alespoň zkusit. Nečekala jsem, že mě hned přijmou. A tak jsem se stala redaktorkou internetového časopisu Numéro Un - Hudba.
Ano, musela jsem se pochválit, protože dnes vyšel můj první článek o skupině Brand New. Chtěla jsem ji nějak přiblížit českým posluchačům a tak jsem napsala svou vlastní recenzi.

Pokud vás zajímá zajímavá, melodická a hodně prožitá rocková hudební tvorba Amerických kluků, kterou jste v českých rádiích zaručeně nikdy neslyšeli, mrkněte na Numéro un. Naleznete tam i mnoho jiných zajmavých článků týkajících se nové hudby, hudebních skupin, recenzí, zajímavostí a podobně...



Obchůdek

14. února 2013 v 17:23 | Miriam

Rádi se občas podíváte do sekáče, na internetové bazary apod.? Já to dělám často, dá se na tom dobře ušetřit (pokud vám nevadí platit poštovné nebo pokud umíte smlouvat).
Budeme se stěhovat a tak jsem se rozhodla nějaké věci prodat. Vytvořila jsem si na Bazos.cz takový "obchůdek". Zatím tam mám nějaké trika, doplňky, sluchátka apod. Prodávám dost levně, potřebuju se toho zbavit.

Časem tam přidám i nějaké výrobky (kofolásky, náramky apod.).
Přemýšlela jsem o tom, že bych začala upravovat oblečení do rockového, metalového či gothic stylu nejen pro sebe, ale že bych i něco prodala. Nevím ale, jestli by o to byl zájem. Poslední dobou mě to dost baví. Vyrábím náramky z pásků, přívěšky, dělám vlastní nášivky a našívám je, kalhoty různě přešívám, přidávám na ně pyramidky, násivky, zkracuju je...


Myslíte, že by o to byl zájem?
Každopádně budu moc ráda, když se na můj obchůdek alespoň mrknete. Díky.

Pan učitel z církevní školy -aneb- Kde jsem dnes?

13. února 2013 v 15:53 | Miriam
Začala jsem "vydělávat peníze" na internetu. Vypadá to jako docela slušná stránka. Peníze dostáváte za reklamní maily, za to, že rozesíláte maily, za to, že se někdo díky vaší pozvánce zaregistuje, za kliknutí apod. Abych mohla rozeslat co nejvíce mailů, musela jsem zabrousit do starých zpráv, abych našla plno mailovek. A byla jsem donucena sama sebou se zastavit a číst...

Na záklace jsem měla jistý psychický problém, který byl ovlivněn - dnes bych již řekla - totálníma prkotinama. Měla jsem deprese z toho, že se doma rodiče hádají a mají mě za neschopnou dceru. Taky jsem měla nějaké spory se spolužákama. Celá situace se vyhrotila a já začala dělat kraviny (znáte to, něco jako emaři v pubertě). A jistý pan učitel si se mnou začal psát a snažil se mě z toho dostat.
Ano, tehdy to pro mě znamenalo hodně, byla jsem fakt v háji, ale teď si uvědomuju, že věci jsou už mnohem horší než dřív.



Jak jsem se již zmínila, četla jsem si staré maily. Maily od pana učitele. Přistihla jsem se, že pocťuju lehkou nostalgii, ale zároveň jsem se dost divila. Tehdy mi jeho názory, rady a pěkné slovo pomáhaly. Brala jsem ho trochu jako vzor, který mě vede správnou cestou. Ale teď, když jsem to po třech letech četla, tak jsem k tomu měla úplně jiný postoj.
Ne, nechci kritizovat křesťany (chodila jsem na církevní základní školu) ani jejich názory. Sama jsem se snažila být dobrým člověkem, křesťankou, milou holkou, která věří v dobro a dělá pro to vše. Ovšem za tu dobu se toho v mém životě změnilo tolik, že se mé názory naprosto změnily.
Při čtení starých emailů jsem tak trochu doufala, že by mi mohla některá z jeho rad znovu pomoci. Ale po přečtení jsem jen udiveně kroutila hlavou. Buď je pan učitel Bohu natolik oddán, že věří všem těm různým radám, zásadám a snaží se všechno špatné jaksi vytlačit ze svého života. Nebo nikdy takové věci, jako třeba já.
Celkově jsem vždycky těm kamarádům z křesťanských rodin záviděla. Jak to mají super, rodiče je mají rádi, tráví spolu společné chvíle, modlí se spolu, se všemi vycházejí dobře, snaží se všichni být tak nějak v pohodě. Zatímco já jsem byla vždycky někde jinde. Byla jsem neschopnou dcerou, nikdy nepochválenou. Otec mě vychvaloval jen před lidmi, že jsem skvělá studenka, co má samé jedničky (kde jsou ty časy). A teď? Teď jsem úplně jinde.

Trosečník bez elektřiny

22. ledna 2013 v 19:07 | Miriam
Kvůli obrovskému mrazu, deseticentimetrové vrstvě ledu na elektrických drátech a stromech nebo možná kvůli spadlému sloupu nám doma včera večer nešla elektřina. Mamka nebyla šťastná a mladší sestra si nesnesitelně pořád dokola ztěžovala, že to strašné, že je to zkáza, protože nemůže hrát online hry a musí si svítit svíčkou na domácí úkoly.
Já naštěstí nepotřebovala internet ani počítač (obvykle dělám věci do školy na noťasu), takže mi to nevadilo. Právě naopak, byla jsem šťastná, že mě nebude ni okrádat o čas. Zapálila jsem svíčky, postavila jsem je na stoly po domě a jednu také na piáno. V tom temném tichu jsem měla chuť hrát. Připadala jsem si jako bych se vrátila v čase do 19. století. Do dob, kdy skladatelé při svíčkách skládali svá díla a dívky ze zabezpečených rodin po večerech hrávaly jejich díla. Připomnělo mi to film Pýcha a předsudek. A taky film The piano (hned jsem si musela zahrát tu melodii, zní pro mě tak nostalgicky)...
Po dlouhém hraní jsem se uchýlila do rohu pokoje ke svému stolu, zapálila jsem dvě svíčky a začala jsem číst knihu. Poslední dobou moc nečtu, kde jsou ty časy, kdy jsem přečetla knihu každý měsíc. :( Místo abych sáhla po povinné četbě, radši jsem vytáhla něco zábavnějšího, temnějšího, mysterózního.

Naštvalo mě, když pak elekřinu zapnuli. Ale stihla jsem ještě předtím pořídit fotografii, která zachycuje ten romantický pohled. Člověka taková obyčejná věc donutí k zamyšlení. Počítače, mobily, televize, rádia a další krámy nám sice usnadňují život v mnoha ohledech, ale mnoho lidí je neumí využívat střídmě, tj. tak, aby měli čas i na jiné hodnotnější věci. Jaké? Však vy víte. A pokud ne, tak zkuste nezaplatit účet za elekřinu, počkejte, až vám ji vypnou a pak zjistíte, kolik jiných užitečných věcí jste stihli udělat.



Blog. Můj útěk. Moje útěcha, když nevím, co dál. Lepší vymýšlet články, číst jiné blogy a odreagovat se, než se pořád zabývat sama sebou. Prožívám jakousi osobní krizi. Dokonce ani nemám sílu psát alegorické články o svých pocitech. Sama nevím, co cítím; nevím, co chci; nevím, jak se rozhodnout. Všechno mě to děsí, chci utéct pryč.

Born to be bad?

10. ledna 2013 v 22:21 | Miriam
Někdy přemýšlím nad tím, že život je moc krátký na to, aby ho člověk prožíval v čekání. Je to jako by žil v úsporném režimu a čekal až přijde uživatel, který ho probudí.
Mám poslední dobou takový divný pocit. Myslím na věci, na které bych myslet neměla. Přemýšlím nad budoucností. Jsem si čím dál víc vědoma toho, že moje činy ovlivňují mou budoucnost. Budoucnost týkající se školy, vztahů, rodiny, známostí.
Nedávno jsem poslouchala song od The Runaways s názvem Born to be bad. Holky tam zpívají o tom, jak se vykašlaly na své rodiny, protože doma nebyly spokojené, bezhlavě se tedy daly na hudební dráhu. Šly za svým snem a na několik let se jim splnil. Dosáhly toho, čeho chtěly. Vzbouřily se proti nepřátelům, rodině, proti světu.
Born to be bad. Někdy se snažím být hodná holka. Jindy je mi všechno fuck. Dvě tváře. Snaživá holka, která chce něčeho dosáhnout. A ta druhá převažující tvář holky, která se chce věnovat hlavně svým zálibám, chce se vykašlat na všechny problémy a chce začít žít. A když to nejde, tak to řešit po svém - jednou za čas se pořádně odreagovat. Kdekoli, s kýmkoli, s čímkoli. Potřebuju to. Nedokážu jen tak nudně pajdat po světě bez cíle, bez vzrušení, bez jistoty, bez svobody a bez peněz.
Mimochodem, nechce nějaká charita přispět chudé dívce asi tak 3000 nebo 4000 Kč? :D Nutně potřebuju nový mobil. A když má být nový, tak se vším všudy. Můj chudák se pořád vybíjí a seká. Už několikrát se na mě vysral, jen tak se přes noc vypnul a ráno mě nevzbudil. ZASE! Je opravdu super vstávat 15 minut před odjezdem autobusu, heh. Ale jak po něm mám chtít buzení, když sotva vydrží těch sedm až osm hodin ve škole? :D Už jsem skoro jako on. Taky jezdím ze školy totálně vyřízená a ještě víc mě vyřídí představa toho, co se budu muset doma všechno naučit.

Mise splněna - autorka blogu si opět postěžovala na svůj neblahý život. Nyní může pokračovat dále ve své činnosti, to jest učení se fyziky. A nebo se na to možná vykašle. Možná určitě. Fyzika jí je totiž u prdele. Cha!
Poslouchám Blus Aus Nord a nemyslím si, že by to působilo tak depresivně, jak si lidé myslí. Nebo snad ano?

Co má chudý a co má bohatý?

30. prosince 2012 v 13:14 | Miriam

Jsou zimní prázdniny. Jsem se sestrou u babičky. Matka i otec jsou oba u svých milenců (veřejné tajemství, které už radši nekomentuju). Musela jsem si zajít po dlouhé době na pívo. Pozval mě kamarád z letních prázdnin. Vidět se po několika měsích bylo zprvu zvláštní, ale řeč nakonec zase skončila tam, kde byla i v létě. Z piva se vyvinulo víno a to pak ženská pořád jen mluví a mluví a když pak dojde na wc, podívá se na sebe do zrdcadla a sama si v duchu říká "Panebože, co to zase melu za sračky?" Začala jsem analyzovat jeho život. Je mu prý všechno jedno a nemá pro co žít a já jakožto budoucí superpsycholožka (ach, vtipné) jsem se mu snažila dokázat, že všechno mu jedno není, jelikoš zde stále je, žije a má plány do budoucna.
Jsem hrozná, že takhle vstupuju do cizího života. Musel mi to trochu oplatit. Začali jsme srovnávat naši situaci. Já - chudá holka nakupující oblečení u vietnamců, jsem ráda že nějak žiju, že nám jde doma elektřina a v ledničce leží máslo s rohlíkem. Zatím co on - kašle na školu, má brigádu, ale peníze nepotřebuje. Pořád mu někdo z rodiny přispívá, prodává své výrobky, pracuje, ale neví co s penězma. Většinu volného času tráví chlastáním. Takhle se nejlépe utrácí.
Došli jsme k názoru, že i přesto, že nemám peníze na různé věci, nemůžu se jen tak někam dostat, nemůžu si nic dražšího dovolit - tak i tak jsem asi spokojenější ve vztazích a jsem vděčnější za každou maličkost. Kdežto on si může dopřát cokoli, byl všude možně v cizině, má známosti a plno nabídek, protože na to má peníze. Ale co se týče spokojenosti a vztahů - naprostý propadák. Jakoby stál pořád na jednom místě.
Člověk nemůže za to, v jaké rodině se narodil. Je jen na něm, jak se k tomu bude stavět, jaký si udělá život. Podle mě jsou chudší lidé vděčnější za maličkosti a mají větší radost z toho, když si na něco vydělají a pak si to koupí. Je to jiné, než když se snadno bez hnutí prstu dostanete k penězům, kupujete si co chcete a na chvíli jste spokojeni.
Víte, ten večer jsem vypila nemálo vína. A asi polovinu dne jsem nic nejedla. Umíte si představit ten bolehlav v pět ráno? :D Ovšem žeto stálo to za to. Člověk si občas musí zahrát na chytráka a měl by občas přemýšlet nahlas před přáteli, aby se vypovídal a obohatil se i o jejich názor.
Oh, po dlouhé době píši dlouze a kupodivu celkem smysluplně. Kde se to ve mě najednou vzalo? Že by volný čas? To asi ne, měla bych si dělat plno věcí do školy - učit se, opisovat sešity, psát kompozice apod. Ale neumím se k tomu stále přinutit. Taky to znáte?
Ubohý je život gymplákův. A také je velmi ubohý život kuřákův, který nemá v kapse žádné peníze. Heh.

Neuskutečnitelný wishlist

20. prosince 2012 v 22:35 | Miriam
Taky už jste někdy na takový blogerský wishlist narazili?
Já už mnohokrát. A když mi můj přítel řekl, ať mu napíšu, co bych si přála na vánoce, tak mi to připomnělo články tohoto typu.
Vzhledem k naší finanční situaci můžu o těchto věcech jen snít.
Ale dejte mi alespoň tu možnost snění a nereality...

Chci...


Reproduktory k 2.1
Víte, muzikantovo ucho nerado poslouchá ukňučený notebook a nerado má v uších sluchátka 24 hodin denně. Líbí se mi něco v tomto stylu. Otec slíbil, že mi něco takového pořídí, ale moc mu nevěřím. Beztak mi dá naše starší (ale skvělé) bedničky od starého počítače.



Externí disk
Nutně potřebuju místo na filmy a hudbu. Potřebuju taky zálohu. Ale co, život je adrenalin a snažím se si nepouštět viry "k tělu". :D



Glady KMM (popř. Steel) Černé, minimálně 14 dírkové
Ty botu musím mít, sním o nich už od prázdnin. Počítala jsem a svým velmi nepravidelným "příjmem" (od babičky) na ně budu šetřit ještě asi dva roky (pouze v případě, že bych přestala kouřit, což se asi nestane :D).




Mobil
Moje stará nokia, chudák malý, už nezvládá a nestíhá. Nejen, že její baterka umírá každý den, ale systémově je můj téměř nerozbitný mobil totálně na nic, je strašně zpomalený, neumí fotit a moc se toho do něj nevleze.
Nejsem zvyklá na dotykové mobily, ale chci si na ně zvyknout. Mají stovky výhod. Pro mě by byla hlavní wifi a taky slušný foŤák stále u sebe. Když už jsem něco začala hledat, tak mými kritérii byl pěkný černý vzhled, velikost a slušný foťák. Tento hezoun je jeden z mých favoritů (Sony Xperia Miro). :)
Mimochodem, toho se stejně nedožiju, i kdybych chtěla. Navíc bude přeci konec světa. Berme to s optimismem.





Gratuluji všem, kteří se dostali až na konec článku. Moje zhulené, opilecké a sebelítostivé keci nejsou to pravé ořechové pro čtvrteční večer. Navíc jsem náročná, neschopná a neumím si stále prý uvědomit, v jaké situaci se naše rodina nachází. Ok. Však já po ničem nic nechci. Jen tak tajně sním. (A to jsem ještě nezačala psát o tom, jaké mám pocity, když koukám na stránky metalshopu - ACH.)
Žijte v míru, vemte Míru a pijte s Mírou!

Chci se posunout

17. prosince 2012 v 20:53 | Miriam
Nalhávám si, že jsem v klidu. Ale co cítím doopravdy? Nevím. Nemůžu. Nechci.
Jediným mým dosavadním životním úkolem je učit se, ale nemůžu se soustředit. Nejde to.
Chci se posunout dál, zdá se mi, že stojím zamrzlá na jednom bodě. A mrznu, mrznu čím dál víc, kusy ledu se na mě lepí, tvoří tlustou průhlednou vrstvu. Nemůžu je roztříštit ani roztát. Potřebuju k tomu sílu a teplo. A to je to, co mi schází.
Člověk si najednou připadá tak naivně, když si sám sobě navrací nepříjemnou minulost do reality a všechno tím zhoršuje.


Spusťte v HD kvalitě.

Pod hladinou

22. listopadu 2012 v 18:13 | Miriam



Z pocitu naprostého štěstí propad pod zem. Chci být zase maličká, chci žít v normální rodině. Chci si hrát s rodičema kvarteto a koukat na telku. Chci jezdit s dětma ze školy na výlety. Chci chodit na hodiny piána a doma se učit s taťkou hudebku. Chci běhat s kamarády v lese, chci si s nimi hrát až do tmy a přijít domů později, dostat trest od mamky a jít vyčerpaná spát.
Člověk si časem uvědomuje, jak bylo dětství krásné oproti kruté realitě. Kritické stádium teenagera mě už pomalu opouští a přichází plno dalších problémů. Stále dokola ta stejná slova. Rozvrácená rodina. Blížící se rozvod. Stěhování. Nedostatek peněz. Debilní gympl. Těžké učivo. Žádné soukromí. Vztah na dálku. Cigára. Tráva. Chlast.
Proč to všechno? Proč život? Závidím některým lidem až je za to nesnáším. Nemůžu za to, že se nikam nedostanu. Nemůžu za to, že jsou moji rodiče kokoti. Nemůžu za to, že jsem se takhle zamilovala. Nebo možná můžu? Co když jsem jen na obtíž? A co když jsem se zamilovala špatně?
Opravdu teď nevím, jestli mám být v klidu, smát se, brečet nebo zvracet. Život se mnou pěkně vyjebává poslední čtyři roky. Měla jsem se na to vysrat už dřív. Je mi u prdele, že vypadám jako silná holka. Já tohle prostě nezvládám. Někoho by to možná nerozhodilo, ale tohle všechno dohromady mě opravdu děsí.
Kurva. Kurva. Kurva!


Je mi u prdele, jestli už tady byl tento song zveřejněn. Neskutečně tuto skupinu miluju, poslouchám už ji pár let a stále se mi neohrála. Probouzí ve mě skryté pocity a nechává je jemně plavat těsně pod hladinou. Tak, aby nevyplavaly naporvch a zároveň tak, aby nesklouzly na úplné dno, dovnitř, odkud je těžké je dostat pryč.





Tip: Klikněte na nejlepší kvalitu přehrávání a nekoukejte na klip.

Mám nejlepšího muže na světě

18. listopadu 2012 v 19:09 | Miriam
Mám nejlepšího muže na světě. Ať si každý říká, co chce. Já ho prostě neskutečně miluju, věřím mu a nechci nikoho jiného. Nikdo takový už na světě určitě neexistuje. Věřím tomu, že on je ten pravý. Často říká "My dva jsme si souzeni." A je to pravda.

Dělala jsem hostesku na sborové soutěži a přehlídce. Měla jsem sbor přivést na různá místa, kde koncertovali a zkoušeli. Ovšem sbor se velmi snadno a rychle osamostatnil, tudíž jsem měla plno volného času.
Kámoš nám ubalil luxusního menšího špíčka a šlo se špekulovat. Heh, člověk by si řekl, že z toho nic nebude. Došly jsme nějakým způsobem do Tesca, kde jsem málem oslepla. Znáte ten pocit, kdy máte z trávy malé oči, jdete nočním městem a když vejdete do extrémně osvětleného nákupního centra, tak se vám ty oči přivřou tak, že skoro nevidíte ani na krok? Že ne? Nechtějte to zažít. Šla jsem tam prakticky po slepu. Vím jen, že jsem si koupila bagetu, což je podstatně důležitá informace. :D
Když po extrémně dlouhém čase (asi po hodině) stav začal pomalu odcházet, museli jsme napočít naše čepované vínečko. Všem jsem říkala, že pijeme Ryzlink vlašský z jižních svahů jako správní moraváci. Ani nevím jak se do mé ruky dostala Amundsen, vím jen, že jsem ji zapíjela tím naším vínem - takové babské pití.
Super na tom je, že jsem se nějakým zázračným způsobem dostala do školních šaten a tam jsem společně se spolužačkou usnula na lávce. Bylo tam teplo, klid a tma. Luxus. Jen záda mě ráno bolely. Heh.
Druhou noc jsem využila tak, že jsem konečně zase byla se svým přítelem. Jsem hrozná lhářka, vždy využiji nějaké akce, abych mohla být s ním. Ale vždy to stojí za to. Přejte mi to, vidím jej asi jednou za tři týdny.
Víte, mám takový naivní dětinský plán - až mě to tady přestane bavit, všichni mě budou srát víc, než kdy dřív, až už to opravdu nebudu zvládat, tak si sbalím svůj noťas, empéčtyřku, pár černých triček, nějaké knihy a odstěhuju se k němu!



 
 

Reklama