Povídání

Zmatené emoce...

1. července 2010 v 17:22 | Swip
Plakala jsem. Zdálo se mi, jako bych snad probrečela celou noc. Ale naštěstí to byl jen sen. Brečela jsem radostí, dojetím a zároveň i smutkem a vztekem. Prožila jsem po urkrutně dlouhé době skvělý den. A když jsem pak byla doma, tak to všechno na mě spadlo.
Neměla jsem začít přemýšlet o tom, jak jsem si pokazila život, co všechno jsem se chystala udělat a do všechno jsem už spadla. Nenáviděla jsem se to. A stále se za to nenávidím. Jsem tak naivní. A když jsem si pak uvědomila, že jsem toho nenatropila tolik, kolik jsem chtěla. A že jsem kolem sebe měla i lidi, kteří mi pomohli, tak mě to vzalo ještě víc. Bylo to moc pocitů najednou. Dohánělo mě to k šílenství, ale nakonec jsem skončila s mobilem v ruce a četla jsem s pokřiveným úsměvem rozmazané esemesky.
www.non-exception.blog.cz
Nakonec jsem konečně zavřela své mokré oči a usla jsem. Konečně. Potřebovala jsem to.
Doufala jsem, že dnes bude skvělý den, ale mýlila jsem se. Už od rána nesnesitelné keci, příkazy, zákazy... Začínám se kvůli toho těšit na tábor. Tam to bude v mnoha ohledech OK. A hlavně tam nebudou ti otravní staroušci, kteří mě jen zaměstnávají prací, hádkama a kecama o tom, že bych se neměla stýkat s klukama. A navíc mě pouští ven jen když je hodinu přemlouvám. Nešlo by to i bez toho? Ach.
Proč to tady vlastně říkám?
Je to úplně jedno.
Sedím teď u počítače jen proto, že mě nepustili ven. Ok. Jsem zde. Doma. Užívám si poslední chvilky s "miláčkem počítačkem", protože za dva dny budu usínat kdesi uprostřed lesa ve stanu, obklopena komáry a "příjemným" chrápáním spolužačky. Což se bude odehrávat celých čtrnáct dní v kuse. Mluvím teď o dvoutýdenním táboře.
Chci vám tímto oznámit, že tady asi určitě nebudu. Dám vědět, až se vrátím (pokud se teda vůbec někdy vrátím...).
Mějte se v internetovém světě krásně. Já se s ním dnes loučím.

Pa. Miriam  

Když může on, tak můžu i já...

25. června 2010 v 18:56 | Swip
Osmá třída z Církevní základní školy Hradec nad Moravicí byla na volejbalovém turnaji nejlepší!
Užily jsme si to. Vyhrály jsme to. Zapinkaly jsme si. Zasmály jsme se.
A kromě toho jsem zažila i pár parádních chvilek s někým, kdo mě zaujal a nějakým způsobem okouzlil. Zjistila jsem, že jsem potkala neobyčejného kluka. Známe se rok, ale dnes to bylo nejlepší. Asi jsem se opravdu zamilovala. Nikdy jsem z nikoho neměla takový pocit jako dnes. Nahodilo mi to skvělou náladu. A nejen to...
www.non-exception.blog.cz
Teď budu lítat mezi těmi zamilovanými, budu si kreslit srdíčka na okraje stránek a vyplýtvávat kredit kvůli blbým maličkostem...? To asi ne. Ale někdy to muselo přijít. Možná jsem už zamilovaná byla, ale nikdy to nebylo tak intenzivní. Poslouchám veselé písničky a písničky od Eels, což už jsem dlouho nedělala. A připadám si teď dost pitomě. Chce se mi smát.
Rozhodla jsem se skončit s kouřením. Byly to asi tak dva měsíce pravidelného kouření, pravidených dávek utěšení, povídání s kamarády v kouři a utrácení peněz. Teď mi ale došlo, že tohle není to pravé. Není to OK. Mělo by to být jinak. Chci žít jinak. A doufám v to, že se bez nějaké bílé tyčinky naplněné tabákem obejdu. Budu se o to snažit. Nejen kvůli sebe, ale i kvůli lidem, na kterých mi záleží. Vím, že mnohým z nich to hodně vadí, že jim to moc nesedí. A asi mají pravdu.
Nevím, jak budu řešit své časté stavy, ale paní Cigaretka mi v tom už pomáhat nebude. Radši budu řvát. Nebo psát. Nebo... Ne. Do háje. Bojím se, že to nepůjde. Ale ještě je tady pan eS (který mě zásoboval žvejkama až do zimy) a taky můj pan ZeT. Nechci se na nikoho spoléhat, nechci nikoho otravovat. Stojí to vůbec za to? Stojí to za to, abych se snažila? Pomohli by mi asi rádi, ale já se naivně bojím, že jim jsem jen na obtíž. Kéž by mě to všechno už přešlo.
Nechci si ale zase zkazit náladu.
Dneska budu usínat s úsměvem na tváři. Doufám. Neumím se ale stále usmívat na svět. Neumím na všechno na vždy zapomenout. Možná to už nikdy nebude ok. Ale budu se snažit o to, abych uměla "žít".

Nejde to

22. června 2010 v 21:24 | Swip
Není to lehké. Člověk chce. Pak chvíli nechce, chvíli je mu to jedno.www.non-exception.blog.cz
Kéž bychom mohli mít jen jednu myšlenku, která se jen tak lehce nezmění. 
Mění se. Názory se mění rychle. I myšlenky, i city. Bohužel. Nezvládám to. Vidím to na sobě. A je to tak hnusné.
Nejen že ničím sama sebe. Ale ničí mě i lidé kolem. Bolí mě to. Někdy. Neumím se ovládat.
Náladová. To je to slovo, které mě také často ovládá. Kéž by se dalo všechno vrátit zpátky. Chci být v pohodě. Nechci to už dělat. Tak proč to bez toho nejde?
Možná už neumím bojovat sama se sebou a spoléhám jen na to, co mi pomáhá. Dostane mě to ven. Většinou. Ach, slovo závislost mi nahání strach.
"Ale život jde dál..."
Ne, nejde dál. Zastavil se. Je to pořád stejné. Každý den. Ten pocit, nuda, nic nedělání, nesoustředěnost a nakonec to všechno skončí u toho, že o tom všem přemýšlím a to mě nejvíc sžírá. Chtěla bych se postavit na místo, kde nikdo není a zařvat si hlasitě "DO HÁJE!"

Těším se na pátek. Konec s učením a volejbalový turnaj mezi církevními školami. Těším se na kluka, kterého jsem tam minulý rok potkala a od té doby jsme měli možnost si jen dopisovat. Snad nebudu zklamaná a popovídáme si. A hlavně si pořádně zahraju volejbal. Několik hodin v kuse, jeden zápas za druhým. Doufám, že si to užiju. Že mi bude dobře. Budu se snažit.

Absolventka

17. června 2010 v 19:18 | Swip
www.non-exception.blog.czMilí čtenáři,
dlouho jsem nepsala. Je mi to líto. Ale znáte to - konec školního roku, rodiče mi u počítače nedají pokoj a jsem ráda, když se párkrát za týden mrknu na mail. Nějak pana kompjútra zanedbávám. Snad se na mě nezlobí. O prázdninách to napravím. Slibuju. Ale samozřejmě až po dvoutýdenním táboře.
Jsem absolventka. Úspěšná absolventka. Včera jsem měla absolventský koncert (tj.ukončení 1.cyklu sedmi let ve hře na klavír). Bála jsem se. Moc. Celý rok jsem si říkala, že tohle asi nezvládnu. Že je toho na mě moc a najednou je to za mnou. S klavírem jsem to zvládla. Pár chybiček zase tolik nevadilo. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Hodně známých lidí mi popřálo. Dostala pár skvělých i chutných dárečků.

www.non-exception.blog.cz
Když teď tak vzpomínám na těch několik dnů před koncertem... Nebylo mi moc dobře. Nejen díky chystanému slavnostnímu koncertu, ale i tak celkově, psychicky.
Stalo se vám někdy, že jste nemohli spát a nevěděli jste, co máte dělat, i když máte mnoho věcí na zábavu? Třeba poslech hudby, kreslení, čtení, hraní her na mobilu, učení se... Ale nic vás nebaví? Snažíte se, ale nejde to? A pak když vklouznete pod peřinu, tak vám je najednou tak nějak divně? Nemůžete zavřít oči. Vystrašeně koukáte do tmy. Bojíte se. Bojíte se sebe. Neovládáte se. Kroutíte se v posteli, mačkáte deku, umíráte touhou po možnosti něco rozbít nebo rozdrtit pěstí. Zatínáte nehty do kůže na rukou či nohou a stále se necítíte dobře? Myslíte si potom, že už je všechno v háji a už nikdy nebudete umět normálně fungovat?
Mívám někdy tento pocit. Jen někdy. Zažila jsem ho teprve párkrát, ale není to vůbec příjemné. Možná se tomu říká "depka", ale je to jiná depka než ta, na jakou jsem zvyklá. Mate mě to.
Jsem ráda za to, když mě konečně přemůže únava a oči se mi samy zavřou. Usnu, i když ne snadno.
Ráno je to jiné. Jakoby se večer nic nestalo. Nechápu to. Připádm si jako obyčejný blázen. Psychology ale nechci radši vidět. Už to tady jednou bylo a já si nenechám pomoci jen tak od někoho.
Mě musíte hodně přemlouvat, musíte si mě získat, musím vám začít věřit, aby se dalo něco osobního řešit. Jsem kozoroh. Tvrdohlavý kozoroh, důvěřivý jen k vybraným lidem.
Nejlepší zlepšovač nálady je blog. Můžu se zde vypsat, jak chci, z čeho chci a dokonce si to možná i někdo zkusí přečíst a občas mi poradí. Jsem vám za to někdy moc vděčná. Dalším zlepšovačem jsou přátelé - hlavně moje kolegyně spolusedící (vždy mě rozesměje :D ) a taky jeden pan eS (vždy dokáže pěkně "zahřát" :)). Ale i mnoho jiných lidiček, třeba ze školy.
Mějte se krásně a přeji všem školáčkům "příjemné psaní závěrečných testů ve škole".

Chci psát

11. června 2010 v 22:10 | Swip
Ano, chci psát. Ale nestíhám. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si založila nový blog a upravilo ho tak, aby se mu dalo říkat "můj blog". Nyní jsem si našla čas. Klid zde moc nemám, ale snažím se to tolerovat.

Zrána mi bylo skvěle. Bez problému až na lehké škrábání v krku a rýmu. Po ránu se ale můj zdravotní stav překvapivě zlepšil a ve škole mi bylo dobře. Až po vydatném obědě to bylo horší.
Zdeptaná, poučená a zaslíbená jsem kráčela rychlým krokem ve svých roztomilých růžových krokskách na hodinu klavíru. Hrála jsem dobře. Přímo skvěle. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda. Nadšení z hudby mě opět vtáhlo a hned se mi nálada zlepšila. I tak jsem ale stále nervózní a vystrašená z toho, co se bude dít dál. A hlavně z toho, jak se v některých nastávajících chvílích zachovám.
www.non-exception.blog.cz
Je tak nádherné počasí. Sluníčko svítí, květinky pestře koukají z náramně zelené trávy a nebe má po dlouhatánské době krásně modrou barvu. Já se ale bojím vyjít ven. Budu opálená už nazačátku léta. A co budu dělat pak? Bude ze mě za chvíli černoška? Tak to si tedy nenechám líbit. Navíc ani nemůžu chodit ve svém oblíbeném oblečení protože nesnesu "ten odporný pařák" -jak říká moje milovaná máti- v černém triku, natož v černých kalhotách. Léto navíc přináší pro nás holky mnoho dalších "povinností": holení nohou (a dalších čístí těla...), používání různých antiperspirantů, nošení sukní,...
Většinou mě tyto "povinnosti" dost drtí. Nebaví mě holit si nohy a nemám ráda sukně.
Chci déšť.
Aspoň trošku.
Jen taková občasná lehká sprška. Abych se mohla projít bez deštníku v černém oblečení, ale i tak, aby z toho všeho mokra nebyly opět povodně.
Všichni se těší na prázdniny - já moc ne. Jen jsem ráda, že se nebudu muset učit. Jinak budu sedět doma a když se zadaří, tak se snad dostanu za spolužačkama na Hradec či do Opavy. Vidím to ale celkem bledě.
Všichni se těší na koupaliště - já moc ne. Nějak mě to tentokrát neláká. Obnáší to opět opalování. Ale není špatné se trochu v nesnesitelném horku zchladit, že?
Všichni se těší na tábory a dovolenou - a mě teď nějak přešla chuť. Na dovolenou nejedu, ale na tábor ano. Dvoutýdenní pod stanem.
Ach, ani nevím, proč mě najednou přešla chuť k celému létu. Zimu nenávidím, ale že bych začínala nesnášet i léto? Nevím. Nejradši mám podzim a jaro, ale léto mi tentokrát moc nesedí. Snad mě ta neletní naivní náladička přejde a užiju si ho tak, jak to má být.
Mějte se krásně a přeji vám pěkně prožitý začátek léta.

K obrázku - jeden z mých povedených kousků z naší vesnice.

Nový začátek

1. června 2010 v 20:54 | Swip
Milí návštěvníci tohoto nového blogu,
chci, abyste věděli, že nejsem žádný nováček. Jsem celkem zkušená blogařka, která musela po krásných třech letech zastavit svůj blog kvůli narušení soukromí a dalších osobních věcí. S lítostí ho ruším, ale musela jsem si založit nový. Bez blogu by mě internet nebavil.
Zezačátku zde budu kopírovat několk článků ze starého blogu, abych si zde udělala takovou malou sbírku svých obrázků a dalších výtvorů. Předešlý blog budu totiž definitivně rušit.
Proto se chci omluvit lidem, kteří znali můj starý blog, že zde zezačátku asi neuvidí moc nových zajímavých článků.
Jsem tak ráda, že můžu po delší době psát na blog bez rizika. Vím, že si tohle nepřečtou moji rodičové ani nikdo ze školy.
Ach, jak polechčující pocit.

Tak nerada měním své zvyklosti. A tento nový blog je pro mě velká změna. Jiná adresa, jiný design. Navíc píši jen pod nepromyšlenou přezdívkou. Musím si zvykat.
Půjde to.
A nejlépe to půjde, když nebudu svůj blog nikde ve svém okolí propagovat. Možná dám časem adresu jen svým nejbližším kamarádům.
Jdu - ač nerada - kopírovat články. Tak nudná činnost. Ale musím. Bylo by mi toho pak moc líto.
Mějte se krásně.
Pa

Vaše Swip :)           


www.non-exception.blog.cz
        
 
 

Reklama