Prosinec 2013

Surrealistická báseň Bez názvu

16. prosince 2013 v 15:33 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie
Lehávala na poli, bloudila lesy
Nenávidím oslavy a plesy

Krev stékala po mé nezkušené ruce
Tenkrát bylo všechno jinak, jinak
Přemýšlela tak nerozvážně a prudce
Bývala jsem roztržitá a drzá, a jak!

Teď dělá mi radost kafe z automatu
Pláču nad vlastním životem a snem
Jako malá měla jsem mámu i tátu
Už tady nejsou, dobré duše utekly
Jejich těla chodí zklamaně po světě
Ale díky nim tady jsem

Chvíle, kdy obracela jsem se k Bohu
Jednou málem zlomila jsem si nohu
Všechno jsem vždy brala na lehkou váhu
Pamatujete si ten pocit,
kdy jste poprvé kouřili trávu?

Proč mě vždy přitahovali
jen starší mužové?
A nebezpečné věci?
Jsem snad narušený člověk?
Ale ano, mám sebedestruktivní sklony přeci!

Vzpomínám, usínám, umírám
Když přijel z daleka a zachránil mě
Pořád mě opouští, ale už opustit nemůže
Strach z bolesti mě vždy přemůže
Utíkat už nemůže

Cigarety ničí mé plíce
Umřu teď, zítra nebo za rok
Nemůžu o tom mluvit už více
Život je jen dlouhý let a skok
Nahoru a dolů
A co nevidět
Budeme zase spolu
Utíkat v postelovém království
Od těch zrůd
Které nás pronásledují
Nikomu se nevěnují
Jen nám ubližují

Chyť mě pevně za ruku
Obejmi mě a vysaj všechen můj dech
Už slyšíš poslední vzdech?
Je blízko nebo v dáli?
Kdysi jsme se spolu smáli
Jako děti jsme si hráli

Teď umíráme a nechceme konec
Milujeme se a fetujeme
Abychom zapomněli
Abychom nepřemýšleli
Nad tím, že se to krátí
A že ten život vlastně stojí za hovno!


Prosím smrt, ať přistoupí blíž

11. prosince 2013 v 18:35 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie
Prosím smrt, ať přistoupí blíž.
Má duše se dusí, padá níž a níž.
Chci cítit pach
mého tlejícího masa
roztrhaného na kusy,
abych potkala strach,

abych se přesvědčila,
že doopravdy žiji,
že existuji na této planetě.
Pocity jsem vytěsnila
ze své mysli - již neslouží, nemyslí.
Chci vědět, zda dokážeš
ohmatat hmotu, ve které sídlí
má pokleslá duše.
Pokud to zvládneš,
uvěřím.
Pokud se stáhneš,
ocením
smrt, která dokáže to,
co ty neumíš a nechceš.
Nepochopíš, nevíš, neumřeš.
A poneseš
s sebou svou vinu
na mém klínu.
Tíha spadne
bezcitně
do hlubin
země.

Vzpomínkový

9. prosince 2013 v 16:07 | Miriam |  Povídání
Stojím na autobusovém nádraží. Unavená tupě zírám na projíždějící auta a procházející osoby.
Ti, se kterými jsem ještě nedávno běhala v teplácích po lese mi teď nevěnují ani "ahoj". Pouze se občas kriticky podívají na moje černé boty (glady, steelky, patnáctky, kdyby to někoho zajímalo; ale né, nechci se chválit :D) anebo se neupřímně usmějou a otočí se ke svým novým kumpánům.

Žijeme v rušném světě. Život utíká jak splašená srna. Neustále nás něco rozptyluje a tahá dál. Čas nám přidává roky. A najednou BUM - jsi dospělá slečno!
Znám lidi, kteří se už dostali do levelu 18, ale jejich morální úroveň se zasekla na třinácti letech. Perou se, hází po sobě ve třídě papírky jako malí a jejich pubertální narážky jsou neomluvitelné. Neumí se chovat, vyjadřovat, někdy to vypadá, že to nemají v hlavě v pořádku. Ale mají jasné cíle.
Pak jsou tady další lidé s jasnými cíli, kteří se za nimi neúprosně ženou, dělají vše pro to, aby dosáhli svého. V jednom kuse se učí, cvičí, makají na sobě. Což je obdivuhodné.
A pak jsou tady lidé jako já - bez cíle na úrovni... hmm, dá se tomu vůbec říkat úroveň? Řekněme "přiměřeně svému věku". Někdy se ale cítím starší nebo mladší. Člověku je prý tolik, na kolik se cítí. Já se necítím.

Čas utíká rychle. Pamatuji na svůj blog - miriblog.blog.cz. Ten název mi teď připadá legrační. Pamatuju na ten oranžovo modrý design s animací pejska v záhlaví. Později růžovo černý s nespočtem fotek Avril Lavigne. Heh, jak já ji obdivovala. A víte co? Stejně si ji občas ráda poslechnu. Přináší mi takovou nostalgickou náladu, vracím se díky ní do pubertálních let a zároveň si prostřednictvím její hudby dávám občas voraz od tvrdého metalu.


Prej metalistka. Říkám to občas o sobě. Cítím se tak. A když se člověk cítí být metalistou, je jím na sto procent. Je jedno, jaký styl metalu poslouchá a jaké nosí oblečení. Hlavní je, že tu muziku miluje, dává mu pocit, který se mu líbí, já některé songy prožívám natolik, že stávají sountrackem a tudíž i součástí mého života.
A víte co? Stejně musím přiznat, že černá to všechno vystihuje nejlépe. Je tak barevná, až je kurvamoc tmavá. Je to barevné nic, které nás obklopuje. Vesmír. Temné basy. Pustá místnost bez oken. Zornička. Havran. Noc. Noc života.
Konec vpzomínek. Konec teorií. Konec zapisování pochodů mých myšlenek.

Topit se v hudbě. Utopit se v myšlenkách.

8. prosince 2013 v 10:45 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie
Ulehám do tmavého pokoje.
Na chladnou zemi.
Zírám na strop.
Co to je?
Teplo je mi.
Táhnoucí se melodie The Doors.
Připomíná hada.
Plazícího se v nekonečné výšce.
Tam nahoře, v té skládce
hvězd, tmy a smetí.
Všechna temnota vesmíru.
Padá na nás.
Nemluv nahlas.
Uslyší nás.
Vytrhá ti vlasy.
Jako zlaté klasy.
V podzimním dešti.
A v nepříjemném větru.
Utíkám skoro nahá.
Běžím pryč ve svetru.
Zpátky - za létem.
Za tím pocitem.
O kterém sním.
Za ním.




Děvče z chudých poměrů

7. prosince 2013 v 19:25 | Miriam |  Povídání
Co tento blog? Vypadá opuštěně a zklesle. Vypadá tak jako já.
Přítel je daleko. Internet už několik měsíců doma nemám ani mít nebudu. Můžu si s ním jen volat.
Nemám televizi, ale to neberu jako problém. Neposlouchám rádio. Nečtu noviny.
Nemám peníze. Vypadám asi jako "děvče z chudých poměrů."

Ale hlavní je, že se takto dá žít. Žiju. netrpělivě čekám na okamžik, kdy ho zase spatřím. On je důvod proč žít.

Nedívejte se jen před sebe a nepochodujte jak stádo ovcí.
Koukejte se kolem sebe. Pozorujte stádo z dálky. Hledejte odpovědi a nenechte si vnutit názor.
Někdy stačí pouze pouslouchat. Poslouchat a zapamtovat si to, co vás zajímá.
A když poslouchání okolí nestačí, pusťte si hudbu, která má smysl.
Tak jako já. Uzamknu a opevním svou hlavu proti okolnímu ruchu sluchátkama.
Zkuste to...