Srpen 2013

Domov

28. srpna 2013 v 13:18 | Miriam |  Povídání
Sedím v jeho křesle před jeho počítačem a čekám na to, až se vrátí z práce. Jsem již třetím týdnem u něj na jihu čech, třistapadesát kilometrů od svého bydliště. Ano, mé bydliště, nikoli můj domov.

Domov není tam, kde přebýváš. Domov je tam, kde ti rozumí.
Včera jsme měli výročí. Dva roky vztahu na dálku.
Přemýšlím, vzpomínám. Ty nepříjemnosti, problémy, lži. Ty nejkrásnější tři dny v měsíci, které jsme spolu ohli prožívat. Vzájemná pomoc a pochopení. Škádlení i řešení problémů. Tajné schůzky a přespávání na hotelu.
Stálo to za to. Vydrželi jsme a vyplatilo se.
Vážný vztah? Někdo mi to závidí, někdo si klepe prstem na čelo, když vidí sedmnáctiletou holku a devětadvacetiletým mužem, kteří jsou spolu již dva roky a stýkají se pouze několikrát do měsíce.

Prázdniny jsou naší spásou. Můžu tady být jak dlouho chci. Jela jsem s ním na skvělou dovolenou. Poznávám jeho rodinu a známé. Konečně! Konečně můžu být u něj. Konečně se nemusím trápit tím, jak přežiju další den s mými rodiči.
Ale mám stále obavy. Strach z toho, jak začne další školní rok. Budu bydlet už jen s otcem. A možná s jeho milenkou. Kdo ví, jak to zvládnu. Jak to finančně zvládne on. Jak na tom bude moje matka bydlící u babičky. A co moje sestřička, která s mamkou také přestěhovala? Musí přejít na jinou školu, vzdát se mnoha věcí a začít odznova.

Čas je relativní. Čekání ubíhá pomalu. Chvíle s ním utíkají rychle. Strach zastavuje čas.
Život je relativní. Každá maličkost může ovlivnit budoucnost. A velké činy někdy nezmění nic. Nespravedlnost. Závist. Nesnášenlivost. Tolika nástrahám musíme čelit. Je neuvěřitelné, co lidé dokážou snést. Snášejme dál a věřme v lepší budoucnost, věřme ve svůj cíl.
Cíl? Mým cílem je zemřít. A k tomu se musím dostat tak, že začnu žít. Pak teprve můžu umřít.


Neskutečné.

Pole, louky...

3. srpna 2013 v 11:09 | Miriam |  Fotím


Z okolí mého bydliště. Je tam krásně.


Kouzelný lístek

1. srpna 2013 v 15:36 | Miriam |  Fotím
Miluju přírodu a ráda ji zkoumám.
Koukám do slunce přes listy, vypadají vždy tak kouzelně. Ukážou se vždy v celé kráse jako by slunce bylo rentgenu. Proč lidé nejsou jako listy? Proč je ani na slunci nevidíme takové, jací doopravdy jsou?



Temná úprava vypadá také moc zajímavě. Baví mě experimentovat. :)