Červenec 2013

Ztracená báseň

31. července 2013 v 13:22 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie
Upadá slza na kabát.
Tiše a nenápadně se plazila.
Nechtěla zůstat stát.
Nešlo udržet ji v sobě.

Kde je ten pocit,
kdy křidélka malých motýlků
lechtaly nás uvnitř?
Hledali svou malou postýlku.

Postel, do které
se zachumlají a nevylezou ven.
Věděli jistě,
že se jim bude zdát krásný sen.


Zabijte mě.
Vím, že svého žalu se nezbavím.
Kopněte mě,
ať se z toho snu rychle probudím.

Fotogenická alternativa

27. července 2013 v 16:51 | Miriam |  Fotím



Mám moc dobrou kamarádku, která je absokurvalutně fotogenická, vlastně bych si i dovolila říct, že se mi vzhledově líbí (nemá to žádný citový podtext), ale problémem je, že se nerada fotí.

Jelikož se mi často nenaskytne možnost fotit lidi v pozicích, jaké bych chtěla, musela jsem využít malého výletu se svou sestrou. Ráda se fotí, ale nejsem plně spokojena s výsledky. Je sice pěkná, ale není ten typ, který bych chtěla fotit (chudák sesta, urazilo jí to, ale nakonec byla ráda za to, že má nové fotky na facebook - to víte, změna z modrookých blonďatých duckfaců je pro ni jistě příjemná :D).



__________________________________________________________________________________________

Anathema. Poklidná progresive rocková až metalová hudba.
Nedávno jsem ji objevila a moc se mi zalíbila. Naplňuje mě klidem a zaplňuje ty místa, která nedokáže vyplnit klasický metal, rock a black metal.


Zázraky se dějí

26. července 2013 v 15:46 | Miriam |  Povídání
Vzpomeň si na to, když sis v pubertě myslela, že láska neexistuje, že lidé tvoří páry pouze kvůli vzhledu a okolí, kvůli sexu a kvůli dětem.
Vzpomeň si na to, když sis četla jeho články a psávala sis s ním často na skypu.
Vzpomeň si na to, jak jste si rozumněli, ale i přesto sis oproti němu připada jako malá a nevěřilas tomu, že někdy potkáš.
Vzpomeň si na to, kdy jste se poprvé osobně seznámili a byl ti tak neskutečně sympatický.
Vzpomeň si na první polibek na dece u řeky pod stromy.

Spustit v HD kvalitě

A pak... Zjistili jsme, že vztah na dálku existuje. A funguje. Funguje, pokud to oba v rámci možností zvládají. Krizí nebylo málo. Nemohla jsem matce v patnácti letech říct, že miluju sedmadvacetiletého letého kluka, který bydlí 350 kilometrů od nás.
Problémy v rodině, vztah s rodiči a srach mě donutil mlčet a lhát. Dva roky jsme takto přežívali.
Došlo to až k rozchodu. Nechtěla jsem ho nikdy opustit, ale myslela jsem si, že to tak bude lepší, že se zbavíme všeho trápení. Nevím proč, ale bez něj jsem byla ztracená. Bylo to milionkrát horší než být v kritickém vztahu. Láska je silnější než mysl. Dali jsme se dohromady a slíbila jsem mu, že už to konečně doma vyzradím.

Nečekala jsem tak kladnou reakci z jejich strany. Možná to je tím, že rodiče už spolu nejsou a jsou rádi za každé menší rozptýlení - zvláště, když se to týká se zabezpečení jejich dcery.
Málem jsem se udávila radostí, když jsem po dvou letech utajovaného přespávání na hotelích najednou byla na cestě do čech k němu domů. Jako by se můj život na chvíli otočil o stoosmdesát stupňů.
Prožila jsem s ním úžasných sedm dní. Poprvé jsme spolu byli tak dlouho. Měli jsme se skvěle. Nemusela jsem být doma, v tom hrozivém zmatku a pavučině hádek. Nemusela jsem nic. Byla jsem s ním, bez výčitek.
Uvědomila jsem si, jak je důležité být silná. Postavit se čelem k problémům. Nelhat, neskrývat pravdu, ale být upřímná. Ke všem jsem poměrně dost otevřená (někdy až chorobně upřímná). Ale moji rodiče se pro mě v jednom okamžiku stali nepřáteli, kteří mě nechtějli poslouchat. Od té doby k nim upřímná nejsem. Proč bych jim měla vše říkat? Svěřovat se, bavit se s nimi o sobě? Nikdy toho moc vědět nechtěli, tak proč bych se obtěžovala?
Ach, těch lží a přetvářek před rodiči je neskutečně moc. Vyzradila jsem nyní to nejdůležitější, co jsem se nejúporněji snažila skrýt. Vztahy v naší rodině se už několik let nezlepšují, právě naopak - kdo ví, možná nastane menší změna.

Víte, jsem šťastná (už si nepamatuji, kdy naposledy jsem toto řekla, aniž by se mi v hlavě přehrál film toho, co všechno mě ještě děsí a věděla jsem, že "šťastná" je jen přetvářka).
A nevím, jestli se mi to jen zdá, ale asi teď svého přítele miluji ještě víc než kdy jindy.
Doufám, že teď si konečně kráčím po té správné cestě...



Poznatky

1. července 2013 v 17:07 | Miriam |  Povídání
Za těch pár měsíců, co jsem nepsala články se toho stalo opravdu hodně. Vztahy, rodina, peníze, psychické stavy, práce, škola...

Moc ráda bych začala povídat o tom, jak jsem se rozešla s přítelem a několik týdnů jsem sušila promočené polštáře z probrečených nespavých nocí. Jemně jsem se už zmínila i o kamarádovi, který se snažil můj žal utěšit tím, že se do mne zamiloval. Ano, umím si nadělat problémy. Z psychického vyčerpání jsem se dostala až po té, co jsem se dala se svým milým opět dohromady.

Mohla bych taky psát o mém otci, který už skoro prakticky bydlí u své milenky, nezajímá se o své dcery a nenávidí svou manželku. A nebo o tom, že nemáme peníze ani na sýr, na zaplacení internetu, natož abych třeba někam jela o prázdninách.
Ale proč o tom všem psát? Mám problémů a nepříjemností po krk.
Velmi jsem ocenila dlouho očekávaný konec školního roku, na který jsem si zázrakem nadělila pouze sedm dvojek (kdybych více snažila třeba v tělocviku, měla bych vyznamenání, heh. Ale lenost a nechuť se potlačují těžko). A spokojeně jsem odjela k babičce za trochou klidu, internetovým připojením a jídlem. Ano, zní to zoufale, ale je to tak...

Začala jsem chodit na koncerty - moje milá matka proti tomu konečně do jistých mezí nic nemá - a narazila jsem na skvělý klub u nás ve městě. Často tam hrají rockové a metalové místní kapely. Někdy hrajou i zdarma, což vřele uvítám. Nedávno jsem tam byla na metalcoru. Core sám o sobě moc nemusím, jsem spíše fanoušek klasického metalu a rocku, core jsem stále asi jaksi nepochopila. Každopádně skupinu The Fall of Ghostface jsem si zamilovala. Hráli výborně, skvěle se na pogovalo.
Seznámila jsem se se zpěvačkou, která nás při jejich vystoupení líbala a půjčovala mikrofon. Kamarádka samozřejmě vyžebrala paličku od bubeníka, jako obvykle. :)


Zalíbil se mi ten pocit, kdy se člověk nechá unést hudbou, skáče a háže hlavou do rytmu podle toho, jak to cítí, chladí se pivem a cítí vlasy cizích metalistů na svých zádech. Moje oblíbené botičky - glády značky Steel - mi chrání nohy před poblázněnýma žduchajícíma se punkerama, ale černé silonky většinou na koncertě nevydrží v celku bez jediné dírky.
Víte, tam mezi těmi lidmi s dlouhými vlasy v černém oblečení se cítím tak nějak svá, pochopená a nemusím nic skrývat. Člověk může říct cokoli a nikdo mu to nemá za zlé. Hlavně co se hudby a stylu týče.

Dále bych chtěla podotknout, že dnes vyšel první díl osmé - poslední - série mého milovaného absukurvalutně psychokrvavého seriálu Dexter. Koukla jsem na to hned, jamile jsem měla možnost bez českých titulků. Celkem jsem se divila, že všemu rozumím. Asi se začnu koukat na seriály s anglickýma titulkama, ať alespoň angličtinu přes prázdniny nezapomenu.
Když už jsem u seriálů, doporučuji také mrknout na Hannibala, pokud jste na tom s vkusem podobně jako já. Vraždy jako art, spousta krve a pojídání lidských orgánů. Muhahaá! (Kdyby měl někdo podezření na to, že mám poněkud nestabilní psychický stav, tak to berte pouze jako vtip. Já k psychiatrovi nepůjdu! :P)

Mimo to, jsou tady prázdniny. Sedím u babičky. Moje krev už neví, jaké to je téct bez přidaných molekul alkoholu. A co moje plíce? Kdyby mě někdo zapíchnul, kouř by zamořil celou vesnici. Asi se ze mě stává notorický kuřák. Nebo smradlavý alkoholik?
Každopádně je to jedno. Neslavím a zároveň slavím. Snažím se odpoutat od reality, užívat si svobody, ale zároveň si přidělávám problémy a jsem stále ve stejných sračkách. Nic to nevyřeší. Ale mohlo by... Tak proč to nezkoušet dál?!