Březen 2013

Prej, že bude hůř

31. března 2013 v 13:21 | Miriam |  Povídání
"Víš, kdykoliv může být hůř."
"Opravdu? Ono to může být ještě horší?"

Již čtrnáct dní jsem bez internetu. Otec nemá ani blbé tři stovky, aby zaplatil připojení. Vzhledem k naší finanční i vztahové situaci v rodině se to dá pochopit, ale ten jeho úsměšek se slovy "a to ještě nevím, jestli na to budu mít peníze i další měsíc" mě opravdu naštval.
Nepotřebuju facebook, nepotřebuju pořád stahovat novou hudbu, filmy a koukat na trapné obrázky. Ale stále potřebuju tisknout učivo, potřebuju zasílat úkoly učitelům a plno dalších věcí do školy. A taky potřebuju být v kontaktu s ním.
Říkáte si, že je to absurdní být na dně kvůli nedostatku chatování a skypování? A měli jste někdy vztah na dálku? Neviděla jsem ho už tři týdny. Ani na té blbé webce. Až dnes.
Doma není jídlo, teplo, internet, plyn. Strávení velikonočních svátků u babičky byl možná nakonec dobrý nápad. Tady máme všechno. Kromě soukromí. Heh.


Víte, cítím se vážně divně. Ještě před několika lety jsem si v průběhu několika měsíců pod náporem depresí doslova rozřezala ruku. Myslela jsem si, že horší už to být nemůže. Že jsem zkažená, hrozná, odporná a že naše rodina je ta největí spodina. Ale teď si uvědomuju, že tehdy mi mohlo být ještě skvěle.
Ne, teď už krev skoro neteče. Teď už teče jen alkohol a je kolem mne je plno kouře. Stres ze zmatku se snažím zahnat jinak. Ale nejde to...

Hádky, lži, podvody.
Chudoba, nezaměstnanost, bezpráví.
Nízko postavení lidé
se brzy tím vším otráví.
Stejně jednou všichni zdechneme.
Samota, řev, ticho
bolí mě břicho,
hlava a srdce.
Tak prudce
se vše obrací.
Vše pěkné se mi ztrácí.
Hledání nového
lepšího
příjemného
krásného
snadného
snadnéh
snad né
snad
nad
střechou
nechci stavět lešení,
když nemám ani základy.
Pouze jakési podklady
k tomu, jak správně a lépe žít.
Nebo spíš návod k tomu, jak krásně snít.
A dál se přitom užírat životem.
Je plný nástrah, smutku, pastí a starostí.

Prej, že může být i hůř. A že prý všechno má své řešení.
Ale já situaci v rodině nevyřeším.
Můj vztah na dálku by se možná dal řešit mnohými způsoby, ale bojím se.
A moje osobní problémy? Zdá se mi, že už jsem vše vzdala. Ale stále žiji. A to je hlavní. Ne?

Upálit se pro stát?

14. března 2013 v 12:06 | Miriam |  Uvažuji...
Jarní prázdniny mi umožňují dělat plno věcí, které přes školu nestíhám.
Dnes přišel na řadu film - stahuju filmy na doporučení od přátel nebo když někde na internetu zahlédnu zajímavou recenzi. Nezhlédnuté filmy se kupí ve složce, mám jich tam přes čtyřicet. Zkuste si vybrat ze všemožných žánrů a z takového počtu...
A tak jsem se zavřenýma očima někam klikla, otevřel se mi film Hořící keř. Nová česká trilogie o dění v Československu v roce 1968, kdy se upálil Jan Palach.
Víte, došlo mi, že toho o dění v ČR ve 20. století moc nevím, znám jen ty základní poznatky o válkách, Sametové revoluci, vzniku samostatného státu a podobně. A když koukám na takové filmy (Pelíšky, Občanský průkaz, Habermanův mlýn...), zjišťuji věci, které nám ve škole neříkali. Pak ještě rodiče nebo prarodiče se občas zmínili o komunismu, ale z vyprávění to člověk nepochytí tak, jako z filmu. Je ale pravdou, že obraz ve filmech může být zkreslený...
Nebudu si ale hrát na kritika filmů. Nevím, jaké to v té době bylo a nejsem takový filmofil, abych to mohla posuzovat.

Zaujal mě hlavně samotný čin Jana Palacha. Musím nad tím stále přemýšlet.
Situace v České republie tehdy nebyla zrovna procházkou růžovým parkem. Ale když se zamyslíte, dojde vám, že dnes to taky není jednoduché. Všechno se týká hlavně vedení státu, nadvlády a tím, jak se všechno odráží na obyčejných lidech. Situace je sice jiná, odráží se na lidech jinak, ale ve srovnání je to podobné. Náš stát se od té doby dostal vysoko, ale dnes opět upadá.
Nerozumím tolik politice, ale tak nějak tuším, že ti "nahoře" nejsou správní lidé. Proti novému prezidentovi také nic nemám. Nevím, jaký byl dříve, když byl politikem. Prozatím nic špatného neprovedl.
Tak tedy politici se mají nejlépe, jsou to asi největší svině v republice (drtivá většina čechů je takto označuje), ale i přesto by se každý průměrný čech radši stal politikem, než aby čelil finančním krizím.Došlo mi, že před padesáti lety byli lidé jiní. Ano, byly tam taky neskutečné svině, donašeči, podvodníci, ale dnes jich je mnohem víc.



Řekněte, znáte někoho, kdo je opravdu nespokojen se stavem našeho státu? Ano? Taky znáte hromady těchto lidí? Taky znáte ty, kteří si na to pořád stěžují a obviňují vedení státu za to, že nemáme na chleba?
A znáte někoho, kdo pro to něco dělá? Veřejně dává najevo své nespokojení? Protestuje? Snaží se něco napravit? Že ne?
A myslíte, že by se u nás našel někdo jako Palach? Že by se pro dobro státu třeba upálil?

Obávám se, že dnes už tady nikoho takového nenajdeme. Ti nešŤastní mladí lidé, kteří si to uvědomují radši opouští svůj rodný kraj, všichni jedou pryč, za prací, za penězma; nebo se snaží dostat vysoko, dělají ze sebe svině, aby se měli dobře. Naše čest se pomalu ale jistě splachuje pryč. A nikdo ji lovit nebude. Nikdo na to v dnešní době "nemá koule".
Žijeme v tomto státu, všichni jsme falešní, snažíme se ukořistit co nejvíce. Za čas si tady budeme připadat jako židé v koncentráku a vedení státu budou jako nacisté. Budou nás hlídat, my se budeme prát o jednu karamelku a když se jim nebudeme líbit, zastřelí nás.
Nakonec tady stejně všichni chcípneme a bude nám jedno, jak se tady budou mít naši potomci. A víte co? Vykašlete se na potomky. Nedělejte děti, je to pro jejich dobro. Bude nejlepší, když tady všichni vymřeme a zůstanou zde jen ty největší svině, které se mezi sebou pozabíjí.

_________________________
Tímto končí můj monolog o nespokojenosti. Můžete si říkat, že nevím, o čem mluvím, že tomu nerozumím, že jsem na to ještě mladá. Ale mě je to upřímně jedno. Cítím to tak. Čím dál víc si uvědomuji, že nežiju v pohádce. A nejhorší je, že si doma čím dál víc připadám jako ten žid před upálením. Smutné je, že se musím stát sviní, abych neskončila moc brzy...

Vydechni ten kouř

6. března 2013 v 21:44 | Miriam |  Povídání
Nechci se utápět v pocitech beznaděje. Chci utéci z náruče trápení.
Jediným východiskem, která mě vždy zachrání je volnost. Dělat to, co se mi zachce. Alespoň na pár chvil zapomenout na všechny osobní strasti a starosti. Jet bezhlavě dál. A jde to. I bez peněz. Mám štěstí, že mám pár přátel. A když nejsou přátele, tak proč se neseznámit? Člověk by se měl v životě chopit příležitostí, které se mu naskytují. Dlouho jsem se mnoha věcem vyhýbala, ale teď si říkam "Proč?"
Proč bych se měla stydět za to jaká jsem? Proč bych se měla bát? Proč bych nemohla ukázat všem to, co se mi líbí? Proč bych nemohla prosadit svůj osobní názor? Proč bych se i já nemohla posunout dál? Nemám co ztratit!
Don't stop. Hlavně se nestůj na jednom místě. Můžeš být klidně i ten největší pesimista, ale i přesto může být tvůj život jiný. Lepší. Možná, že se časem ozve něco jako karma, ale na pověry stejně nevěřím. Je mi jedno, co se mnou bude. Je tady přeci vždycky možnost to celé ukončit. Kdykoli. Kdekoli.
Dělej to, co umíš. Dělej to, co tě baví. A hlavně, snaž se utéct od problémů. Jakkoli. A pokud máš možnost, pokus se všechno napravit.
Ale teď pojď se mnou, chyť mě za ruku, zapal mi cigaretu. Potáhni a vydechni ten temný kouř, který tě zevnitř oslepuje. Běž tam, kam tě srdce táhne. Jdi tam, kde vidíš dveře otevřené. A věř, že tvá snaha se vyplatí. A co když ne? Pokud už s tím nemůžeš nic udělat, uteč pryč. Odejdi do svého ráje. Odpočiň si tak, jak je ti to příjemné a vyšli se na cizí pohledy. Užívej si volnosti, žij podle sebe a hledej další možnosti.





Tato slečna mě okouzlila svým hlasem. A tento klip se mě maličko dotknul. Ano, jistě víte, že tato hudba není zrovna moje parketa, ale toto video na mě zapůsobilo jako celek.
Ta slečna žije, i přesto, že ji v životě jistě potkala mnohá trápení. Je volná, jde dál a věří, že jednou se stane někým. Nebo jím už je? Kdo ví. Život jde dál. A je takový, jaký si jej uděláme.
Někdy si vážně připadám jako ona. Tento styl života jistě není přímo úžasný, ale jakýmsi způsobem mě to tímto směrem táhne. A nejlepší na tom je, že tohle nijak člověk neovlivní. Je to pouze o povaze, vlastnostech, názorech - chtít cítit volnost, nebát se nebezpečí, zkoušet nové věci, bavit se, snít...