Listopad 2012

Mátě rádi Coldplay?

30. listopadu 2012 v 13:12 | Miriam |  Rock
Už mám té školy a učení plné zuby. Každý den písemky a doma pořád nějaké problémy. Uhrála jsem nesnesitelnou bolest krku a byla jsem tím odproštěna od pátečního dne stráveného ve škole. Místo toho jsem žehlila prádlo a koukala na koncert Coldplay.
Coldplay vydali DVD - Coldplay live 2012. Jakmile jsem o tom slyšela, hned jsem si jej musela stáhnout. Není to celý záznam jednoho koncertu - většina DVD se odehrává na koncertě ve Francii, který je prokládán skladbami s jiných koncertů a komentáři členů skupiny. Koncerty jsou skvěle natočeny, moc pěkné záběry, které jsou maličko graficky upraveny, aby navodily tu pravou "barevnou" atmosféru. Vsuvky jsou velmi zajímavé, dostanete se díky nim tzv. "do zákulisí".
Je to opravdu pěkné, milé a úžasné. Takové, jací Coldplay jsou - vždy originální, úžasní, optimisticky vypadající. Nenajdete zde nic kýčovitého, vše je jedno velké překvapení.
Víte, miluji rock a metal. Dodává mi sílu. Ale Coldplay je vyjímka. Je to hudba, která přímo neladí s mým oblíbeným žánrem hudby, ale nepluňuje, ačkoli né tak, jako ta tvrdší. Je to prostě něco jiného, něco úžasného, neumím popsat proč. A víte co? Ten koncert mě opravdu dojal. Co bych dala za to, abych se na jejich koncert někdy v životě dostala...





Kdo chce zažít koncertový zážitel z židle u počítače, může kliknout a stáhnout. Tohle propagování by nemělo být ilegální. Pouze jsem uvedla adresu, kde se to dá stáhnout.
Přeji příjemný zážitek.

Domácí müsli

26. listopadu 2012 v 16:55 | Miriam |  Vyrábím
Dnes trochu z jiného soudku. Články tohoto typu se tady nikdy neobjevily, ale vzhledem k tomu, že se poslední dobou snažím stravovat zdravěji a střídměji, tak jsem se o jídlo začala zajímat.

Už si nekupujeme müsli, kupujeme pouze kukuřičné lupínky (cornflakes). Když jsem dělala jablkové šátečky, zbyly mi jablka, ze kterých jsem dělala urychlené kížaly (v troubě) a nějak mě napadlo udělat si domcí müsli z toho, co dům dá Našla jsem doma:
Mletý kokos
Ovesné vločky
Vlašské ořechy
Křížaly z jablek
Cukr se skořicí

Hodily by se ještě třeba hrozinky a jiné sušené ovoce, různé druhy oříšků a taky čokoláda. Prakticky se tam hodí cokoli, na co máte chuť a nekazí to celkový dojem směsi.
Ořechy a křížaly jsem nakrájela na menší kousky, vše sem smíchala dohromady. Někde jsem četla, že se dá celá směs lehce orestovat s větším množstvím cukru nebo s medem, který pak prý zkaramelizuje. S výrobou karamelu nemám dobré skušenosti, ale někdy to chci zkusit.
Myslím, že je to velmi zdravé, chutné a levné (sáček kokosu, oříšků nebo vloček stojí kolem 20 kč).


Překlad > Brand New - You won't know

25. listopadu 2012 v 15:52 | Miriam |  Lyrics & Translation
Na úvod bych chtěla říct, že jsem si vytvořila tuto novou rubriku, do které budu přidávat různé zajímavé texty písní a hlavně překlady. Poslední dobou se pokouším překladat, je to někdy vážně fuška, člověk neví, jak by to správně přeložil, aby to dávalo smysl. Texty písní totiž smysl dávat nemusí narozdíl od obyčejného textu, a v tom je ten háček.
Chci tím říci, že tato rubrika tady není jen tak bezvýznamě pouze na přečtení nějakého toho textu, ale byla bych moc ráda, kdyby mi od vás přicházely různé rady a odpovědi, když si nebudu vědět rady. Mnozí z vás jsou na tom v angličtině určitě mnohem lépe než já. Takže mimo celé texty zde budu občas přidávat pouze jen dotazy a prosby o pomoc s překladem. Snad se toho někdo chytí... :)

______________________________________________________________________________________________

You won't know od skupiny Brand New je jeden z mých nejoblíbenějších poslechových kousků, jakmile jsem zjistila, že na karaoketexty.cz (kde poslední dobou přidávám texty, překlady i méně známé skupiny) ještě není překlad, hned jsem se do toho dala.



Záplaty, nášivky

25. listopadu 2012 v 12:40 | Miriam |  Vyrábím
Vždycky jsem chtěla zkusit něco vytvyřit savováním (kreslení, stříkání savem na tmavou látku). Napoprvé jsem si netroufla přímo na triko, ale měla jsem schované staré černé roztříhané tričko. Napadlo mě z něj udělat nášivky. S výsledkem jsem celkem spokojená. Savo to přímo nevybělilo, zanechalo takovou zažloutlou barvu (fotky zkreslují, jsou žlutější, protože je to foceno večer pod umělým světlem).










Hořící slunce

24. listopadu 2012 v 11:31 | Miriam |  Fotím
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
K. H. Mácha (Máj)







Pod hladinou

22. listopadu 2012 v 18:13 | Miriam |  Povídání



Z pocitu naprostého štěstí propad pod zem. Chci být zase maličká, chci žít v normální rodině. Chci si hrát s rodičema kvarteto a koukat na telku. Chci jezdit s dětma ze školy na výlety. Chci chodit na hodiny piána a doma se učit s taťkou hudebku. Chci běhat s kamarády v lese, chci si s nimi hrát až do tmy a přijít domů později, dostat trest od mamky a jít vyčerpaná spát.
Člověk si časem uvědomuje, jak bylo dětství krásné oproti kruté realitě. Kritické stádium teenagera mě už pomalu opouští a přichází plno dalších problémů. Stále dokola ta stejná slova. Rozvrácená rodina. Blížící se rozvod. Stěhování. Nedostatek peněz. Debilní gympl. Těžké učivo. Žádné soukromí. Vztah na dálku. Cigára. Tráva. Chlast.
Proč to všechno? Proč život? Závidím některým lidem až je za to nesnáším. Nemůžu za to, že se nikam nedostanu. Nemůžu za to, že jsou moji rodiče kokoti. Nemůžu za to, že jsem se takhle zamilovala. Nebo možná můžu? Co když jsem jen na obtíž? A co když jsem se zamilovala špatně?
Opravdu teď nevím, jestli mám být v klidu, smát se, brečet nebo zvracet. Život se mnou pěkně vyjebává poslední čtyři roky. Měla jsem se na to vysrat už dřív. Je mi u prdele, že vypadám jako silná holka. Já tohle prostě nezvládám. Někoho by to možná nerozhodilo, ale tohle všechno dohromady mě opravdu děsí.
Kurva. Kurva. Kurva!


Je mi u prdele, jestli už tady byl tento song zveřejněn. Neskutečně tuto skupinu miluju, poslouchám už ji pár let a stále se mi neohrála. Probouzí ve mě skryté pocity a nechává je jemně plavat těsně pod hladinou. Tak, aby nevyplavaly naporvch a zároveň tak, aby nesklouzly na úplné dno, dovnitř, odkud je těžké je dostat pryč.





Tip: Klikněte na nejlepší kvalitu přehrávání a nekoukejte na klip.

Mám nejlepšího muže na světě

18. listopadu 2012 v 19:09 | Miriam |  Povídání
Mám nejlepšího muže na světě. Ať si každý říká, co chce. Já ho prostě neskutečně miluju, věřím mu a nechci nikoho jiného. Nikdo takový už na světě určitě neexistuje. Věřím tomu, že on je ten pravý. Často říká "My dva jsme si souzeni." A je to pravda.

Dělala jsem hostesku na sborové soutěži a přehlídce. Měla jsem sbor přivést na různá místa, kde koncertovali a zkoušeli. Ovšem sbor se velmi snadno a rychle osamostatnil, tudíž jsem měla plno volného času.
Kámoš nám ubalil luxusního menšího špíčka a šlo se špekulovat. Heh, člověk by si řekl, že z toho nic nebude. Došly jsme nějakým způsobem do Tesca, kde jsem málem oslepla. Znáte ten pocit, kdy máte z trávy malé oči, jdete nočním městem a když vejdete do extrémně osvětleného nákupního centra, tak se vám ty oči přivřou tak, že skoro nevidíte ani na krok? Že ne? Nechtějte to zažít. Šla jsem tam prakticky po slepu. Vím jen, že jsem si koupila bagetu, což je podstatně důležitá informace. :D
Když po extrémně dlouhém čase (asi po hodině) stav začal pomalu odcházet, museli jsme napočít naše čepované vínečko. Všem jsem říkala, že pijeme Ryzlink vlašský z jižních svahů jako správní moraváci. Ani nevím jak se do mé ruky dostala Amundsen, vím jen, že jsem ji zapíjela tím naším vínem - takové babské pití.
Super na tom je, že jsem se nějakým zázračným způsobem dostala do školních šaten a tam jsem společně se spolužačkou usnula na lávce. Bylo tam teplo, klid a tma. Luxus. Jen záda mě ráno bolely. Heh.
Druhou noc jsem využila tak, že jsem konečně zase byla se svým přítelem. Jsem hrozná lhářka, vždy využiji nějaké akce, abych mohla být s ním. Ale vždy to stojí za to. Přejte mi to, vidím jej asi jednou za tři týdny.
Víte, mám takový naivní dětinský plán - až mě to tady přestane bavit, všichni mě budou srát víc, než kdy dřív, až už to opravdu nebudu zvládat, tak si sbalím svůj noťas, empéčtyřku, pár černých triček, nějaké knihy a odstěhuju se k němu!




Všichni jsme sobci

12. listopadu 2012 v 18:05 | Miriam |  Povídání
Vždy, když nám ve škole učitelé říkal "Jste skoro dospělí, tak se tak i chovejte," myslela jsem si, že říká hovadiny. Ale časem zjišťuji, že možná mají pravdu. Za necelé dva měsíce mi bude sedmnáct. Kurva, sedmnáct. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že se tohoto věku nedožiju. Každý den pro mě byl jen den navíc, den, který musím nějak přežít. Stále jsem čekala v tiché vysvobození. Chtěla jsem svobodu v podzemí. Chtěla jsem tiše a nerušeně utéct do jiného světa.
Pak přišel on. Zachránil mě. A možná jsem zachránila i já jeho. To vzájemné přerušení našich podivného životů nám dalo novou sílu žít. Jako by se všechno změnilo. Jako by ty dny už nebyly dny navíc - právě naopak, změnily se v dny, které chci prožívat, chci se dožít dalšího okamžiku, kdy ho zase budu moci spatřit. Je to důvod proč žít. Čekání je lepší než přežívání dnů, které neměly smysl. Díky něj ty dny smysl mají.
Je se mnou a přesto je tak daleko. Můj život se změnil k lepšímu. Ale stále to není to, co by mě dokonale vyléčilo. Mám jeho lásku, mám jeho důvěru, ale nemám jeho.

Život je zvláštní. Lidé dělají chyby. Někteří dělají i dobré věci. Ale ze všeho nejvíc jsou lidé sobci. Sobci, kteří dělají vše proto, aby měli zajištěnou budoucnost. Lidi se učí, aby měli dobrou práci. Snaží se vypahezkydat hezky, aby si našli partnera. Někteří si snaží najít někoho jen proto, aby měli sexuální život. Někteří na sobě pracují, aby dokázali všem okolo, co v nich doopravdy je...
Co dělám já? Učím se, protože se trochu bojím toho, že se dožiju chvíle, kdy budu muset pokračovat dál - nechci přeci skončit na ulici se stříkačkou v ruce. A co dál? Jen čekám. Sobecky se utápím ve strachu a smutku, protože se bojím toho, co bude. Bojím se, že to neskončí jako pohádka se šťastným koncem. Minul rok a žádný zázrak nás nepotkal. Postihly nás jen problémy. Musím přežít další roky bez něj? Jsem sobecká, protože ho potřebuji k životu?
Možná ano. Ale nechci bez něj žít.





Ashram. To on mě k této skupině navedl. Najde na internetu i to, co normálně není jednoduché sehnat. Stáhl mi jejich cédéčka a já jsem se do této nádherné hudby zamilovala. Je tak jednoduchá a jemná. Piáno, housle, čello a příjemný hlas - to vše v krásných melodiích mě nutí zamyslet se. Jejich texty jsem opět musela přidat na karoketexty, správcuji jejich stránku. Vypadá to, že jsem asi vážně divný Čech, mám jiný vkus než drtivá většina...

Black Math Horseman

11. listopadu 2012 v 10:56 | Miriam |  Metal
Složitá hudba. Stejně jako milovník melodické hudby neumí pochopit rap; stejně jako hopper neumí pochopit nádhernou klasiku; stejně jako milovník popové a taneční hudby neumí pochopit záchvaty řevu metalistů. Stejně tak mnoho lidí neumí pochopit tuto podivnou stupňující se hudbu s metalovými prvky a podivným zpěvem, kterému se snad ani nedá říkat zpěv - spíše temné jemně melodické povídání podivných textů v pozadí.
Půjčuju si časopis Spark, který mi dá vždy plno inspirace. Podle recenzí hledám novou hudbu a tato skupina mě velmi oslovila. Mají zatím jen jedno CD, které obsahuje pouhých 6 songů, ale stojí to za to. Naprosto mě to pohltilo, když to poslouchám, cítím, jak se mi hudba vlévá do mé mysli a naplňuje ji novými směry. Ach...

Obávám se ale, že se zde nenajde moc příznivců, kteří by tento pocit se mnou sdíleli. Nebo se mýlím?




Mimochodem, oblíbila jsem si stránku karaoketexty.cz. Jak už jsem jednou psala - začala jsem dělat překlady. Chytlo mě to. A zároveň jsem se stala správcem několika méně známých skupin, které tam ještě nikdo nepřidal. Jednou z nich právě již výše zmiňovaná skupina Black Math Horseman. Hodila jsem tam všechny jejich texty (volně na netu nejsou k sehnání, musela jsem je opisovat z obalu CD, které jsem si stáhla). Další skupiny, které správcuju vám časem také musím přiblížit.

Amnesia

8. listopadu 2012 v 16:19 | Miriam |  Co mě zaujalo...
Už delší dobu hraju hru Amnesia, zejména ve volných víkendech nebo při nějakých akcích s kamarády.
Amnesia je logická počítačová hra, při které si užijete skvělý strastiplný zážitek. Probudíte se ve starém gotickém domě, nic si nepamatujete a snažíte se zjistit, co se zde stalo, přičemž vás doprovází váš vlastní stín, duchové a příšery. Občas si vaše postava vybaví nějakou vzpomínku, které vám napoví, co dělat dál a kam jít. Nejhorší je, že v nabídce máte jen olejovou lampu, ve které občas dojde olej a jste bez světla. Vaše postava se může ve tmě zbláznit, začnou vám pod nohama upobíhat švábi a pokud je poblíž duch, může vás to srazit na kolena. Je celkem znepokojující, když víte, že máte za zády strašidlo a vy se můžete jen pomalu plazit po zemi. Navíc nemáte žádné zbraně, před nepřáteli se musíte ukrývat do temných míst, do skříní nebo je kouskem mrtvoly odlákat pryč.
Řeknu vám, že v noci se sluchátkama v uších je to vážně zážitek. Někdy se pak bojím v realitě projít ve tmě domem. :D Paradoxem je, že se strašně ráda bojím.

Ségra mě přemluvila, ať se zkusím nahrát při hraní, protože to někdy vážně nepěkně prožívám. Sehnala jsem si jednoduchý nahrávací program a začala jsem nahrávat v okamžiku, kdy jsem narazila na nepříjemnou příšeru s roztrhlou hubou.
Varování! Předtím, než si to pustíte, se rozmyslete, jestli chcete vidět útěk před Steavem doprovázený nespočtem nadávek vycházejících z mých úst. A také bych chtěla podotknout, že zvuk je zde velmi zkreslený a občas mi nejde rozumět. :D