Září 2012

Vzlétnout balloonem

30. září 2012 v 22:12 | Miriam |  Fotím
Chci vzlétnout létajícím balónem do hlubin nebes a do výšin pekel.

Letěl si takhle kolem našeho domu.












Cruel wanting

28. září 2012 v 13:24 | Miriam |  Povídání
Jela jsem k babičce, přeci nebudu sedět doma.
Mám tady co pít a kouřit. Kamarádi se o mě umí postarat - vše zadarmo. Kdo by to nebral. Jen mě u toho trápí jedna maličkost, ale to radši vynechme...
V úterý chci být s ním, ale bojím se. Mám strach, že to nevyjde, něco se pokazí, rodiče zasáhnou nebo mě nepřestaně bolet v krku. Moc ho chci vidět, být s ním, cítit ho. Dlouho to nešlo. Stále čekám. Připadá mi to už trochu beznadějné.


První měsíc školy za námi a já už teď mám chuť se na všechno vykašlat. Čeština, biola a společenské vědy - to je to jediné, co mě baví, do těchto předmětů se učím. Ale štvou mě knihy, které musím přečíst. Kdo by chtěl číst Božku Němcovou!? Její knihy a povídky vždy dopadnou dobře a ještě k tomu je v tom ponaučení. Všechno tak úžasně a jednoduše do sebe zapadá až to bolí. Nuda na entou. Třeba takový Poe mě baví. Jedna kniha z deseti, které máme přečíst. To je celkem slušné score.
Musím začít číst a průběžně se učit, jinak mi na konci roku praskne hlava. Jsem zvědavá, jak to zvládnu. A co vy? Čtete poctivě povinnou četbu? Myslím, že pro maturanty je to nejlepší volba, nemusí se potom prý tolik učit teorii, protože si z přečtených knih lépe zapamatují jejich obsah a styl, kterým jsou napsané.
Dneska melu žvásty. Škola mě drží na řetězu a já se nechci jen tak urvat. Musím být poslušná. Alespoň do května. (Heh, tomu sama nevěříš, má milá!)

Odklad, základ, nechci ti mávat - Protiklad, nápad, nechci se hádat

24. září 2012 v 16:44 | Miriam |  Povídání
Pěkná skladba se zajímavým klipem. Čiší z něj podzimní atmosféra a přesně ty chvÍle, kdy se procházím podzimním lesem hledajíc sama sebe, útěk pryč od všeho a od všech masek, které na sebe v průběhu života nasazuji.
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem to vydržet. Miluji ho. Jsem zase s ním. Jsem s ním a přeci jsem neskutečně daleko. Musím si začít zvykat. Vím, že jinak to nepůjde. Zázrak se nestane. On s tím nic nezmůže a já už vůbec nic. Život je jedno velké čekání. Život je jedno velké čekání na smrt.
Člověk si neuvědomuje co má, dokud to neztratí. Mám vlastně hned několik důležitých lidí ve svém životě, ale ten nejdůležitější je nesmírně daleko. Je to znepokojující, o to víc si jej musím vážit.
Kdo říká, že je špatné blbnout, bavit se, chlastat, požívat drogy, aby člověk zapomenul na svá trápení? Podle mě je to lepší než sedět doma, trápit se a kuchat si ruku. Do toho se už opravdu vrátit nechci. Mělo to nepěkné a nepříjemné následky. Pryč s problémama. Chudá zmatená holka, která může dávat svou lásku muži, kterého miluje pouze přes internet, si chce uvolnit své emoce, nechce myslet na problémy, na tu dálku, na rodinu. Chce si taky trochu užívat. Nechte ji. Je zopovědná sama za sebe a je si toho vědoma.
Jsem bad person, ale mám city. Jsem bitch, ale jen když se to hodí. Jsem rude girl, ale umím být hodná... Každý má v sobě protiklady, nemyslíte?

Mrtvola

19. září 2012 v 19:51 | Miriam |  Fotím
Mtvola bílé kočky. Přejelo ji auto. Ten krvavý čumák a upřený pohled jsem musela zařadit do své sbírky fotografií.






Omlouvám se slabším povahám, milovníkům koček a ochráncům zvířat. Jsou to ale jen fotky. Potkala jsem ji na cestě domů.

Sebepoprava

19. září 2012 v 14:55 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie
Nevím.
Nic.
Stojím
na místě.
Sedím
na zemi
promočená
slzami.

Plno bláta
všude kolem mě
hlava sťata
kutálí se rychle pryč.
Uteč od kata.
V zádech cítím bič.



Smoke

18. září 2012 v 21:18 | Miriam |  Ostatní
Neskutečně se těším na zítřejší ráno. Sedím už čtyři dny doma nemocná, osamocená, bez cigaret, bez odvahy. Jediné, co mě obklopuje jsou černé myšlenky.
Je to podivné. Sedím u pc a nevím co. Četla jsem knihy. Projíždím jen tak facebook nahoru a dolů, nikde se nezastavuju, nečtu, jen koukám na to, kdo je online. Koukala jsem na blogy. Přepisovala jsem si zameškané učivo. Bloudila jsem na youtube, našla jsem si nějakou hudbu. Myla jsem nádobí. Stála jsem u okna. Koukala jsem ven. Nudné činnosti vykonávané bez přemýšlení.
Existuje jen jedna věc, na kterou musím stále myslet. Nemůžu ji pustit z hlavy. Už se zase cítím jako tělo bez duše. Čekám sama na sebe...


Chlápek, který si říká Moddi. Kytarová a smyčcová hudba ve zvláštním pojetí. Uklidňující a zároveň zamyšleníhodná. Oslovilo mě to, už je i staženo.

Konec světa všechno vyřeší

18. září 2012 v 16:08 | Miriam |  Povídání
Připadá mi, jako bych si schválně vybírala to, co mě vždy bude pomalu, ale jistě ničit.
Tentokrát bych ráda udělala změnu, chtěla bych udělat rozhodnutí, které mě zaručeně rychle usmrtí.
Říkal něco v tom smyslu, že přijde konec světa a všechno bude jedno. To je stejné jako smrtí. Člověk zemře a všechno mu bude jedno.
On za nic nemůže. Je nevinný, je to můj milý, kterého se nechci vzdát. Nesnesu myšlenku na to, že by se kvůli mě trápil, šel dál beze mě, našel by si nějakou jinou.
Svět mě tahá na všechny strany. Škola tam, rodiče támhle, kamarádi tudy, láska jinde než rozum, city bych nejradši odstranila a soucit vytěsnila.


Nedokážu říct sbohem.
Nedokážu žít takhle ani tak.
Nedokážu se zbavit svých citů.
Nedokážu být s ním.
Nedokážu nic.
Jsem nula. Nula, která čeká na zázrak. Kolikrát takhle stojí na místech, kde byli spolu. Vzpomíná, nostalgicky se jí zvedá tep. Zapaluje si cigaretu. Stojí tam a čeká, jestli si pro ni přijde. Očekává, že se stane zázrak a budou na tom místě zase spolu. Tak jako minule. Až po chvíli jí dojde, že už zase blázní a měla by jít dál. Měla by vytěsnit tyto naivní myšlenky. Ale neudělá to. Je zblázněná a pomatená.


Chci ho vidět. Chci ho cítit. Chci ho pevně držet za ruku a obejmout ho. Chci s ním být a nikdy ho neopustit. Nikdy. Nedokážu žít tak daleko. Nezvládnu to. Jsem sobecká. Nula. Nic.

Čekat na zázrak

17. září 2012 v 19:53 | Miriam |  Metal
Čekám na zázrak. Čekám na něco, co se mi asi nikdy nesplní.
Jsem zmatená. Bloudím mezi svými myšlenkami a city. Utápím se v problémech, sžírá mě to zevnitř. Už nechci jít dál bez něj. A nebo mám jít a zapomenout? Nikdy nezapomenu. Nezvládnu to.
Sním o neskutečném a budu se muset smířit s krutou realitou. Nevím, jak se rozhodnout. Jít za srdcem nebo za rozumem?


Birds

16. září 2012 v 9:39 | Miriam |  Ostatní
Často chodívám ven, do přírody a na různá zajímavá místa, abych našla pěkné objekty k focení. Ale i z okna mého pokoje se dá skvěle fotit. Nafotila jsem z okna už desítky fotek. To je jedna z nich.



Připomnělo mi to tento song. Není to zrovna můj styl, ale někdy si Nelly ráda poslechnu.

Ohnivé nebe

15. září 2012 v 11:15 | Miriam |  Fotím
Když jsem šla domů z autobusové zastávky, naskytla se krásná možnost k focení.



Povšimněte si toho nejvzdálenějšího kopce - Praděd. Ano, od nás z domu jde za příznivého počasí krásně vidět.



To světlo je přijíždějící auto.