Březen 2012

Thinking about...

24. března 2012 v 14:16 | Miriam |  Fotím
I want stop thinking about him. But it's not so simple. I want him. Right now, right here.
Fuck that shit. I'm not meek, I'm bad in waiting.


Little piece of nature. I take photos from my window.


.
.
.
Fog...


Narušená

21. března 2012 v 17:21 | Miriam |  Povídání
Jaro. Zlatavé sluníčko. Zelená tráva. Ptáčci si poletují na obloze. Strašidelně vypadající stromy se pomalu odívají. Srny vystrukují hlavy ze svých kutlochů. Vítr mírně fouká a jemně nadzvedává vlasy té, která celou krásu nové jarní přírody ničí svou černou přítomností a kouřem z cigarety na rozlehlém poli. Leží tam, nechává po sobě lézt malinkého broučka. Nádherně modrá a obrovská obloha na ní pomalu dopadá. Cítí ve vzduchu ten klid, který narušuje tiché praskání při spalování cigarety, když do sebe potahuje všechcen ten dehet
Přišlo to, co očekávala, na co se těšila. Už nechtěla tu jednotvárnou bílou zimu. Těšila se na barvy přírody. A teď, když to přišlo, tak se se spokojeností zase zavírá do svého pokojíčku myšlenek. A je zase tam, kde byla. I když ne tak úplně.
Dříve si připadala originální a zajímavá sama pro sebe. Vždy vášnivě četla knihy, malovala, kreslila, prosazovala své názory a myšlenky, psala příběhy a povídky... Teď jí zůstal pouhý klavír a zbytek dělá opravdu jen minimálně. Škola a nový režim ji zaneprázdňuje. Chce zase číst a malovat. Chce zase psát nekonečné příběhy a zasněná líčení. Ale je ráda za to, když může jít o víkendu na pár hodin obdivovat krásu světa tam, kde nejsou lidé. Vyčistí si hlavu. A nebo taky ne. Někdy se zamyslí natolik hluboce a pak přichází ze svých procházek zklamaná sama sebou nebo světem kolem ní.

Wanastowky

20. března 2012 v 22:25 | Miriam |  Rock
Je mi jedno, co si moji vrstevníci myslí. Je to prý vykopávka s trapnými českými texty. Hah, tak to mi je vážně fuk.
Protože já tuhle skupinu specifickým způsobem miluju. :)


Takhle zrána

17. března 2012 v 0:24 | Miriam |  Povídání
Počítače. Internet. Lidi umí už jen psát. Mluvit jim nejde. A když ano, tak stejně nikdy neřeknou, co chtěli. Jen ti odvážní uspějí. A mě se stává, že už neumím ani psát. Jsem srab, jsem nedůvěřivá, jsem zmatená a neschopná. A neumím s tím nic dělat. Umím si jen sednout na schody starého domu a zapálit si cigáro. Jo, to by mi šlo. A přemýšlet nad hovadinama. Zatímco škola na mě zdálky volá. Lidi na mě koukají jako na debila. A já to prostě ignoruju. Zase jsem někde jinde a dovádí mě to k hodně blbým myšlenkám. Vracím se tam, kam bych se neměla vracet. Jsem vážně tak naivní?
Ach, klasika, moje pomatené řeči zralé na psychiatrickou léčebnu a u toho ten pohled debila se slzami v očích. Jdi ode mě pryč, debílku!
Moje sousedka to moc svým pokusem o sebevraždu nevyřešila. Dostala se na psychinu a teď? Je ještě víc v háji než předtím. Psychologové jsou určitě blbci. A to jsem o této práci sama uvažovala. Pche. Blbost. Jestli ze mě jednou něco bude, tak to asi bude zázrak...
Tralalá. Tenhle blog asi vážně slouží k vyjádření mých pocitů, které se v realitě nedostanou napovrch a zároveň zde to málokdo pochopí. Můj jinotaj. Vlastně jsem uvažovala o novém. Úplně jiném, anonymním. Moc lidí mě zde osobně nezná, ale i přesto. Ne, nechce se mi dělat nový a zároveň cítím touhu po něčem soukromnějším.
Blah, blah. Stejně se na to vykašlu. Vím to.
Jdu spát.

Book

16. března 2012 v 19:53 | Miriam |  Fotím





Black world

15. března 2012 v 20:46 | Miriam |  Kreslím...
Trochu jsem si hrála s černou barvou a tužkou.




Úžasná věc tohleto...

I miss you

14. března 2012 v 19:47 | Miriam |  Fotím


Yes, I miss him. And I can't do anything...
(Zkuzte si představit, jak jsem tuto fotku fotila :D)

Bezmoc

13. března 2012 v 8:50 | Miriam |  Fotím

Piano

12. března 2012 v 13:39 | Miriam |  Fotím









Pár pokusů o zajímavé fotky...

Moje socializace

11. března 2012 v 15:18 | Miriam |  Uvažuji...
Ve společenských vědách jsme dostali úkol sepsat to, jak probíhala naše socializace, jak jsme se vyvíjeli. Trochu jsem se musela zamyslet, aby to bylo stručné, necitlivé a výstižné. Napadlo mě, že bych to mohla i zveřejnit...

Moje socializace

Když jsem maličká, maminka na mě mluvila, hrála si se mnou a učila mě samostatnosti. Ve třech letech už jsem uměla krásně mluvit, sama jíst, pít, chodit na záchod a začala jsem rozlišovat, co je zlé a co je dobré. Malý človíček se v tomto věku rychle učí a vyvíjí se jeho osobnost.
Mamka mě začala vychovávat na základě pohádek a příběhů. Četla mi je před spaním a já si vždy uvědomovala, kdo byl ten zlý a kdo dobrý. Plynulo z toho vždy nějaké poučení. Díky tomu se začalo ozývat mé svědomí.
Tahle výchova byla ale pouhým začátkem. Matka i otec chodili do práce a já musela chodit do školky. Zprvu se mi nové prostředí nelíbilo, ale rychle jsem si zvykla. Bývala jsem hodně komunikativní, což jsem asi pochytila od otce. Časem jsem si školku zamilovala, protože právě zde jsem měla hodně možností k zábavě, komunikaci a vzdělání.
Byla jsem nadšené a nedočkavé dítě. Moc jsem se těšila do školy. Už v pěti letech jsem přemluvila mamku, aby mě naučila číst.
S mým nástupem do školy přišla na svět i moje mladší sestra. V tomto okamžiku jsem se změnila - už jsem nebyla jediné dítě mých "chytrých a úžasných" rodičů, nýbrž starší potomek, pro kterého už není u maminky tolik místa. Myslím si, že se to tehdy projevilo i v mém chování. Ve škole jsem si upevnila vztah se spolužáky, vybojovala jsem si místo šprtky a začala jsem být trochu drzá. Učitelé byli asi překvapeni ze zlobivého, upovídaného a drzého dítěte s výborným prospěchem.
Doma jsem byla nerada, protože mi nebyla věnována dostatečná pozornost a tak jsem venku s kamarády zažívala pěkná dobrodružství. Musela jsem samozřejmě dodržovat domácí pravidla - včasné příchody domů, slušný projev, každodenní hodina hraní na piáno,… Snažila jsem se být hodná holka, ale často to nešlo. Nechávala jsem se ovlivnit kamarády nebo jsem se jen ze srandy držela citace "pravidla jsou od toho, aby se porušovaly." Doma jsem za to byla trestána. Častokrát na mě čekala matka s vařečkou v ruce a já se s pláčem snažila schovat. V tom lepším případě jsem měla domácí vězení nebo zákaz koukání na televizi.
Tohle skončilo, když jsem v páté třídě přestoupila na církevní školu. Byla to moje vlastní volba.
Otec není věřící, matka chodí do kostela pouze o svátcích a já jsem se po několika letech v křesťanské škole naprosto změnila. Začalo to přizpůsobením se novému kolektivu a prostředí. Nebylo to snadné, ale po roce se moje nebojácná povaha vrátila zpět.
Zprvu jsem křesťany moc nevnímala, ale časem jsem se o to začala zajímat a více to vnímat. Začala nová etapa mého života společně s pubertou. Víra člověka poznamená a dodá mu nové rozměry.
Když nastaly v mé rodině různé problémy, hledala jsem pomoc ve škole. To se rodičům ale moc nelíbilo.
Ve čtrnácti letech jsem se začala stranit kolektivu. Projevila se u mě touha po nezávislosti, originalitě a zároveň jsem nechtěla být rušena ve svém vnitřním zmatku. Čas utíkal a já se naučila přetvařovat, aby nikdo nemusel znát můj osobní život. I přes to byl druhý stupeň základní školy dosud tím nejlepším obdobím v mém životě. Prožila jsem zde mnoho krásných chvílí se skvělými lidmi a poznala jsem sama sebe.
Přechod na střední školu byl pro mě hodně těžký, převážně vzhledem k novému kolektivu, který mi nesedí. Navíc teď musím být plně zodpovědná sama za sebe a být naprosto samostatná. Rodiče mi v ničem nepomáhají a neradí, jen mi platí výdaje za školu a kontrolují známky. Jsem z toho poněkud nervózní, ale věřím, že mi tato zkušenost k něčemu bude, ostatně stejně jako vše, co jsem dosud prožila a co jsem se naučila.
I přesto, že už nemám dobrý vztah s rodiči, jsem ráda za to, co mi v dětství dali. Díky nim a taktíky lidem z církevní školy jsem si utvořila své hranice chování, kterých se stále držím.