Únor 2012

Otupělá

25. února 2012 v 17:51 | Miriam |  Povídání
Pan eS mě znovu po půlroce donutil zamyslet se sama nad sebou. Nevím, jak to dělá. Nechápu, proč mu tak snadno věřím, proč mu cokoli bez okolků řeknu, nechápu, jak se mi dokáže podívat do svědomí a poradit. Jsem mu strašně vděčná. A jsem ráda, že jsem si s ním zase po tak dlouhé době popovídala, ale zároveň bych byla radši, kdyby se mé otupělé svédomí znovu nenaostřilo.
Bývala jsem slušnější a církevní škola mi dala hodně. Cítila jsem se tam někdy lépe než doma, ačkoli mi některé tamní názory připadaly naprosto iracionální. Jakmile jsem přešla na střední, nikdo mě nehlídal, vytoužená volnost se v malých dávkách dostavila a nedalo se toho nevyužít. A časem mě to trochu změnilo.
Ano, i na základce jsem dělala blbosti, porušovala zákony, nebyla jsem nikdy úplně slušná, ale uvědomovala jsem si to, že jsem "špatná" a měla bych to napravit. Teď tady ta motivace není. Není tady ani motivace se učit, motivace k tomu být lepším člověkem.
Jsem prý rebel. Pravidla jsou od toho, aby se porušovaly, ale jen s mírou a v tajnosti. Alespoň ten můj zkurvený slovník bych mohla upravit, že? Jo, měla bys. Životní názory a priority mám stále podobné, ale díky změně si neumím ve všem udělat pořádek, mám ve všem chaos a často se věcem věnuju jen z poloviny. Nemůžu spolehát na to, že časem se to zlepší. Jsem moc velká pesimistka.
A to mi připomíná, že i moje naděje ohledně budoucnosti s Bobem je velmi velmi malinká. A zároveň jsem naprosto předvědčená, že ho nikdy neopustím. Každé další setkání nás čím dál víc sbližuje. Pak se doma sama utápím ve zmatku svých pesimistických myšlenek se směsí krásných vzpomínek. Navíc si neumím vysvětlit tu malou nedůvěru. Jako bych se pořád bála mluvit vážně. Měla bych se konečně odhodlat. Cítím, že jsem čím dál víc plachá. Ta silná holka tam někde uvnitř je, ale vylezá ven vyjímečně. Měla by opustit svůj úkryt a být stále se mnou.
Ách, ještě teď cítím ten příjemný pocit jistoty a bezpečí a ještě takový ten nepopsatelný pocit otupělosti vůči realitě, jsem stále trochu mimo a neumím si připustit, že se vrátí zase za neurčitou dobu...

Zamilovala jsem si hory

25. února 2012 v 16:06 | Miriam |  Fotím
Na lyžáku jsem si naprosto zamilovala hory a sníh (ale můj vztah ke sněhu ve vesnici nebo ve městě je stále silně záporný :D).
Tady je pár úlovků, které jsem se svým foťákošuntem snažila zaznamenat. Ráda fotím krajinky a sluníčko, jak už možná víte. S neklidem v duši očekávám den, kdy se panu Foťáčkovi vypálí čočka...





















A to jsou moje nohy na boardu. Naučila jsem se za ten týden jezdit a byla jsem nadšená. :)
Bohužel na hory nejezdíme (heh, my už nejezdíme nikam), takže nevím, kdy seza tam zase dostanu.

Nothing doesn't exist

21. února 2012 v 22:55 | Miriam |  Ostatní
...
Nic.
Nic neexistuje.
Ale je to skvělá odpověď na otázky, isn't it?


On the other side

19. února 2012 v 10:53 | Miriam |  Povídání
Metal? Fuck that shit.
Heh, to býval můj velmi inteligentní názor na metal. Ale lidé se mění. Cítím, jak se pomalu dostávám do různých koutů a směrů, které jsem ještě neobjevila. Začalo to hudbou a všelijak se to ve mě rozvíjí...

Mno, zkuzte říct, že to není úžasná hudba.


Čím dál víc vidím, jak se lidi kolem mě povrchně mění. Jako bych já zůstávala stále na tom stejném políčku a kostky mi ukazují nuly, občas se ukáže nějaká ta jednička, díky které udělám malý krůček při svém zamyšlení, zatímco jim stále padají šestky a utíkají dopředu. Nechávají minulost za sebou, jen občas si na ni vzpomenou. Stále jdou dál a nezajímá je, jak je to ovlivňuje, jak jsou jiní, jak mnozí z nich z nich začínají zapadat do obyčejnosti. A já stále musím být něco extra, že? Připadá mi, že jen tak sedím a zatímco nad tím vším přemýšlím, tak jde kolem mě vývoj všech strašně rychle. Kamarádky, které ještě nedávno milovaly kluky z plakátů, mají teď nálady kvůli klukům ze školy, kteří o ně nezavadí ani pohledem. Heh, já tohle nikdy nezažila. Vždy jsem se snažila s klukama kamarádit a věřila jsem tomu, že to přijde samo. A přišlo to dřív, než jsem čekala. Taky že mi teď závidí a mnoé z nich mě za to odsuzují.
Nechápu, proč se na mě lidé dívají jinak proto, že jsem trochu někde jinde. Přezdívka "Černá ovce třídy" je vystihující. Miluju černou. Ale myslím, že nejsem úplně sama. Snažím se chování alespoň některých lidí pochopit. A vlastně spolčeně zažíváme docela pěkné chvilky. Nepotřebuju (a možná ani nechci) zapadnout do party...


Chybí mi teplo. Chci si zase lehnout na louku do měkké trávy a cítit, jak mi leze po noze mraveneček. Chci se koukat na modré nebe, fotit přírodu, sedět na nádraží a pozorovat vlaky s cigaretou v ruce... Sníh mě opravdu začíná ubíjet. Kdyby alespoň nebyl tak nechutně mokrý.


Pianistka | Rachmaninoff | Chopin | Kdyby...

15. února 2012 v 21:56 | Miriam |  Co mě zaujalo...
Kdybych se v deváté třídě rozhodla studovat konzervatoř, tato pianistka by byla mým idolem.
SledujI ji od doby, co jsem našla její videa na youtube. Ještě jsem neviděla (neslyšela) všechno, co má na svém kanálu. Úplně nejvíc mě fascinuje, když hraje Chopina a Rachmaninoffa. Nejen, že hraje úžasně, bezchybně, dokonale a má toho v repertoáru tolik, ale i cítění má úžasné. Slyšela jsem už hodně preciznách hráčů, kteří toho uměli strašně moc a hráli skvěle, ale hráli "roboticky", bezcitně, přesně podle not... Ale tahle ženská má prostě skvělé podání, nadání a talent. A možná i víc než to. Takových lidí si opravdu vážím.

Mimochodem, Rachmaninoffa jsem si v poslední době docela oblíbila. Je to trochu avantgardní hudba pozdního romantismu. V jeho tvorbě je hodně emocí a občas i zmatek - to vše z jeho zvláštního života, nepěkného dětství, umrtí přátel, prožití války, lásky... Rachmaninoff byl rus, hodně cestoval a už od svých mladých let byl proslaven. Zajímavostí je, že zemřel v Americe.
Kdo má rád klavírní hudbu, tak vřele doporučuji.


Memories

11. února 2012 v 13:27 | Miriam |  Povídání
Včera jsem se vrátila z lyžáku.
Začala jsem mít ráda sníh. Naučila jsem se jezdit na prkně. Zjistila jsem, že umím pít. Kuřárna byla prozrazena až poslední den. Ještě stále nejsem natolik stará, abych byla plně zodpovědná za své chování. A málem jsem vědomě podvedla.

Bože, to byla akce. Tančilo se každý den a já stáhla za den minimálně pět cigárek. Štěstí, že jsem nepodlehla huličům. To bych asi neměla moc pěkné vzpomínky. Nebo bych neměla žádné vzpomínky, heh.
Kdo ví, kdy zase bude taková pěkná akce.
Ale už nechám těch nostalgických keců. Za chvíli bych tady začala rozepsovat o tom skvělém pocitu, kdy jedu rychlostí blesku dolů z kopce, ledový vítr mě šlehá do tváře, kochám se přitom krásou hor a užívám si svůj malý strach a kapičky adrenalinu. Dneska si to zopakuju. Ale bohužel už jen na neuježděném malém kopci před domem.


Pořád nemůžu vyhnat z hlavy tu myšlenku, že jsem do něj šla podvědomě, že jsem nebyla tolik opilá. Naprosto se nechápu, takový malý zajíček, debilek, hajzl, který myslí jen na jedno, když uvidí pěknou ženskoul.
Ale moje svědomí si dělá, co chce a snaží se neodporovat. Ok, ale i kdyby, tak co... Jen si představte ten pocit, kdy nemůžete více jak měsíc vidět osobu, kterou milujete. Můžete mu napsat jen pár esemesek nebo zpráv na počítači. Ale stále je tak daleko. A v těch chvílích, kdy ho potřebujete na blízku, tak tady není. Skoro nikdy tady není a vždy, když přijede, tak musí utéct. Je trochu nepříjemné, když se mám s někým bavit ve společnosti, kde jsou samé páry. A já vím, že nejsem sama, ale prakticky jsem skoro pořád sama.
Někdy by bylo lepší nemyslet na nikoho, být úplně sama, nikdo by mi nescházel. Ale dokud vím o něm, tak mi bude scházet, i kdybychom se rozešli.
To, že mám psychické bloky je samozřejmé. Ale ještě k tomu jsem ten typ člověka, co potřebuje fyzický kontakt. Nebo alespoň přítomnost, osobně se potkávat. To mám blbý, co? Hodně blbý.
A jak nemám být pesimistkou? Pesimistka, která neví, jak zahnat svoje trápení a stres ze školy a z domu. Koukám, že mi přes lyžák naskočila na ruce pěkná žíla. S tím by se dalo něco udělat...
Mno, a zase jsem tam, kde jsem byla. U beznadějných myšlenek. Kdy se jich konečně zbavím?

Bullet for my valentine

2. února 2012 v 17:17 | Miriam |  Metal
I love this song. So beautiful opening.