Leden 2012

Little piece of happiness

31. ledna 2012 v 9:58 | Miriam |  Povídání
Když si takhle pár dní sedíte doma s rýmou, protože nejste schopni vyjít z domu, tak to může na první pohled vypadat trochu nudně. Ačkoli občas řeknu, že se nudím, tak to není pavda. Stále mám co dělat. A ten pocit, že se nemusím učit je osvobozující.
Připadám si teď jako malá holčička - ležím v posteli, mám růžovou deku a vedle mě sedí pan Méďa s Ovečkou. Koukají mi do monitoru a moje prstíky vesele poskakují po klávesnici. Jediný rozdíl mezi mnou a malou holkou je v tom, že se o sebe musím starat sama. Což mi vůbec nevadí. Nikoho nepotřebuju. Jen On mi celou dobu zpříjemňuje náladu. Zpříjemňuje je slabé slovo. :)
Samozřejmě bych byla radši, kdyby tady byl osobně, ale jsem stršně ráda i za to málo na internetu.
A víte co? Cítím, že ten kousáček ve mě je šťastný. Mám sice často špatnou náladu kvůli toho, co se kolem mě děje, občas je toho na mě moc a já moje hlavinka to neumí vypustit. Musím to prostě všechno zvláadnout. V tom je asi trochu problém mé práce. A když se na něco vykašlu, tak z toho mám špatný pocit.
Nikdo není perfektní. Ani já nikdy nebudu perfektní. Stále budu chybovat, stále se budu topit ve své pesimistické mysli, stále budu mít depky, které se budu snažit zahánět cigárama a podobnými věcmi. Ale cítím, že dříve jsem to zvládala hůř. Je toho teď víc v mém životě, ale já to zvládám lépe, než dříve. Se zatnutými zuby se musím pochválit. Ale můžou za to hlavně ti tři lidičkové. Není nad to, mít opravdové přátele. Bohužel, jeden z nich už je někde pryč. Kdo ví, kdy ho zase uvidím. Paní eM vidím jednou za pár týdnů a vždy si pěkně pokecáme. A ten třetí je nejen můj přítel. A ten je taky hooodně daleko, ale zároveň je strááášně blízko.
So, I'm tired. A nevím proč. Spala jsem osm hodin a teď se pořád jenom válím v posteli. To není dobré, pro mou kondičku. Heh, ale ve čtvrtek půjdu pěkně do školy, v pátek mám volno a v sobotu hurá na hory. To "hurá" jsem možná trochu přehnala. Budu stát po čtvrté v životě na snowboardu a zabiju se. I know it. Budu se snažit to tam nějak přežít a hlavně si to pěkně užít.
Přeji pěkný mrazivý den, ve kterém já nemusím vylézat z postýlky.
Bye.
PS. I have changed desing of this blog. I want somethig darker and simple. In head is my foto. I hope you like it. Have a nice day.

Něco chybějícího

27. ledna 2012 v 22:40 | Miriam |  Uvažuji...
Byl lednový večer. Šla sama opuštěnou temnou ulicí. V černém kabátě jí umrzaly ruce, ale snažila se to nevnímat. V uších jí hrála hodně emotivní rocková hudba s neveselým nádechem. Na nic jiného v tuto chvíli neměla chuť. Míjela jednu pouliční lampu za druhou. Svítily jí oranžovým světlem na cestu. Noční města měla ráda. Nebylo zde tolik lidí jako ve dne. A pokud nějaké lidi potkala, ignorovala je.
Její myšlenky v takových chvílích převládají nad realitou. Někdy ji zavedou do vesmíru, kde by mohla koukat na světelné balvany celé dny, někdy jí navštěvují příjemné vzpomínky, díky kterým se v jejím břiše probouzejí motýlci a jindy ji přichází na mysl ty otravné pesimistické myšlenky o jejím životě. O její existenci. O tom, co udělala dobře. O tom, jaká je a jaká by mohla být. O tom, co by se stalo kdyby... A také o tom, co si v životě pokazila a co zvláštního se v poslední době stalo.
Když se blížila k nádraží, vlezla jí do hlavy věc,na kterou nemohla přestat myslet. Všechno se to v ní zase nahromadilo a začínala se ve všem topit.
Život není nudný. Stále se něco děje. Jen někteří lidé si to málo uvědomují. Ona si to uvědomovala až moc dobře. A nebyla z toho všeho moc nadšená, ačkoli věděla, že něco špatného je pro něco dobré.
Studentka gymnázia, která není spokojená sama se sebou. Není spokojená se svými výsledky, se svými známkami, znalostmi, se svým vzhledem a se svou povahu i přes to, že jí mnoho lidí říká, že je opravdu chytrá a celkem pěkná. Možná na tom něco je. Ale nechtěla jim věřit. Stále se učí, snaží se. Navíc se zabývá i hudbou. Ale nějak jí to všechno najednou přestalo bavit. Má tyto činnosti ráda, ale cítí, že už nemá takovou sílu, jako dříve. Potřebuje dodat palivo. Dobít baterie. Potřebuje někoho. Kamarády sice má, ale je moc uzavřená na to, aby jim vše řekla. Občas s nimi mluví, ale svoje opravdové pocity skrývá za úsměvem. Ví, že tím nic nezkazí.
Navíc je zamilovaná. A čím dál víc cítí, že to tak není správné. Protože jí to zevnitř sžírá, ale zároveň jí to dodává kapičky sladké chutě do života. Kéž by těch kapiček bylo více. Beznadějně čeká na obrovský proud. A bojí se.
Už ho zase dlouho neviděla. Jako by se ztrácel někde v dáli. Jen slova v digitální podobě jí tvdí, že je stále zde.
Postavila se na neosvětlené místo u zdi. Začala čekat na autobus. Nevyhlížela jej, věděla, že se prostě někdy ukáže. Zase se začala třást a nebyla si jístá, jestli je to jen zimou. Automaticky vytáhla z batohu modrou krabičku, vytáhla z ní jeden kousek a zapálila jej. Při vdechování kouře se jí po tělě na malou chvíli rozlil pocit klidu. Nesnášela se za to, že si už několik let různě ničí život. Převážně fyzicky. Ale zároveň jí na svém zdraví nezáleželo. Jediné, co nemohla dopustit, jsou zlomené ruce. Hra na klavír je jednou z jejích nejoblíbenějších částí jejího života. A bez ohebných rukou by byla hodně hodně nízko.
A pak tady také je její rodina. Nerada myslela na to, co se v ní děje. Nikdo o tom doma nemluví, neví se o tom, kdo co ví a zároveň jsou zde veřejná tajemství. Peníze, práce, alkohol, žena, stres, nevědomost, nechápavost. Ale nemůže si stěžovat. Je na tom tak, jak je. Ovlivnit to nemůže, může to jen zhoršit.
Život je zvláštní, když si sotva uvědomujete svou existenci, když vám nezáleží na vašem zdraví, když je vám šestnáct a jste zmatení ze svého jednání, je zvláštní když musíte čekat měsíc na to, až zase na pár chvil ucítíte ten pocit bezpečí a můžete jej dopřát i tomu druhému...

Sun in my eye

25. ledna 2012 v 18:43 | Miriam |  Fotím
Už chci jaro. Sluníčko, zelenou trávu a květinky. Sníh všechno přikrývá. Ta bílá jednotvárnost a zima mi už leze na nervy.
Sun, come here, please...







Zamilovala jsem si tuhle věcičku :)


Taky se kousek od vás pasou krávy?

24. ledna 2012 v 15:53 | Miriam |  Fotím
Kousek od našeho domu se pasou krávy a já se teprve nedávno rozhodla je vyfotit. Říkám jim hnědé Milky. Vždy na mě tak tupě koukají.












Ta podivná věc, co padá z nebe & Sport

22. ledna 2012 v 15:46 | Miriam |  Povídání
Brr. Sníh. Je tak studený a dostane se všude. Je ale pěkné jej z tepla domova pozorovat.
Už několik let sníh nemám ráda. Za chvíli se ale chystám na lyžák, kde bude sníh všude, kam se podívám. Shit.
Zimní sporty se u nás doma nikdy moc neprovozovaly. Občas jsem jako malá chodila bobovat nebo jezdit na saních. Ale teď? Nemám lyže, snowboard ani nic podobného. Lední brusle doma mám, ale ty vytáhnu ze skříně dvakrát za rok. Tentorkrát se budu na lyžáku učit jezdit na boardu (lyže už jsem se naučila na základce). Včera mi jej strejda zapůjčil.
Miriam - tvrdohlavá holka, která když si umane, že se bude učit, tak se bude učit. Když se jí líbí nějaký sport nebo činnost a řekne si, že ji musí umět, tak ji prostě začne vykonávat. Takto jsem se jako malá naučila s radostí hrát na klavír, jezdit na kole, na kolečkových, ledních bruslích i na skateboardu, naučila jsem se lézt po stromech, dělat gymnastiku a tančení. Později volejbal, fingerboarding, lyžování... Samozřejmě všechno (kromě piána) dělám/dělala jsem pouze amatérsky. Na kolečkových bruslích jsem si zlomila ruku, skateboard už dávno nemám, volejbal hraju jednou za dva týdny ve škole s holkama, které se bojí míče, lyže jsem měla jen půjčené od kamarádky a můj fingerboard má hodnotu třiceti korun. Nesmějte se mi :D
A musím říct, že každá z těchto věcí (a mnoho dalších činností, které jsem zde nezmínila) mi vždy k něčemu posloužila. A věřím tomu, že některé se mi ještě k něčemu někdy budou.


Chtěla jsem ale mluvit o svém začátečnickém snowbordování. Už jsem byla dvakrát jezdit na kopci. Zprvu mi board připadal strašně velký a ty roztomile veliké boty nejsou zrovna nejlehčí. Ale po několika "sjezdech" jsem si zvykla a žačalo měto bavit. Připadá mi to lepší než lyže. Nemůžou se mi překřížit nebo zamotat nohy a snowboardové boty jsou pro mě pohodlnější než lyžáky. Nyní jsem ve fázi, kdy bych se na té "velké lyži" (jak říká moje matka) chtěla učit jezdit. A možná bych si to i chtěla pořídit. Už abychom jeli na lyžák. Začínám se moc těšit.
Jediným mým problémem je forma. Ty léta, kdy jsem každý den v jakémkoli počasí běhala s kamarády venku, jsou už dávno pryč. Tělocvik už teď nemám tak náročný jako dříve a myslím, že moje domácí cvičení nijak neovlivňuje moji výdrž. Vyšla jsem čtyřikát kopec, čtyřikrát jsem jej sjela a byla jsem vyřízená. Heh. Jsem zvědavá, jak budu zvládat to několika hodinové jezdění. Budu vyřízená, dolámaná, pomodřinovaná. Ale má to i své PRO - zhubnu a budu mít lepší výdrž! Muhaha. Challenge accept. :D

Chladný

20. ledna 2012 v 23:54 | Miriam |  Říkejme tomu třeba Poezie


CHLADNÝ

Vločka sněhová poletuje,
pouliční lampa ji osvětluje.
Tiše kradmo padá na zem.
Chlapec třesoucí se mrazem.

Kéž by vločka roztála,
ale ona vyhrála.
Zamrzají třesoucí se ruce.
Tvrdý let propadl se prudce.

Jsem Šípková Růženka

18. ledna 2012 v 15:46 | Miriam |  Fotím
Jsem Šípková Růženka,
která se snaží zapomenout,
když se jí o osten šípkového keře
zarývá do kůže.


Takových keřů roste v okolí mého bydliště strašně moc. Foťák bohužel nechce zachytit detaily přesně podle mých představ ať se snažím sebevíc. Chtělo by to kvalitnější vybavení. Ale na to fakt nemám. Musíme být vděční i za to málo, co máme. A to nejen v penězích a hmotných věcech...














Pohádkový večer

17. ledna 2012 v 8:25 | Miriam |  Fotím
Pro tyto okamžiky se vyplatí mít foťák stále u sebe.


Heaven

16. ledna 2012 v 14:51 | Miriam |  Fotím
I think it's paradise...


Mršina

14. ledna 2012 v 18:27 | Miriam |  Fotím
...
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot...

Jak nápaditě hledal slovy krásu v ošklivosti Baudelaire. Jakmile jsem potkala mršinu na svých cestách do neznáma, vytáhla jsem z kapsy fotoaparát a vzpomněla jsem si na tuto báseň. Pravděpodobně srna, ležela tam rozpolcená a zlámaná. Úžasná performance. Většina masa už bylo pryč a počasí už nebylo tak teplé, takže pach nebyl tolik nepříjemný.
Asi si bude někdo říkat, že jsem se zbláznila. Je mi to jedno, vím, že jsem divná, nenormální, myšlením a názory vybočuju z řady. Tohle vybočení se ale snažím skrývat uvnitř, ačkoli se to mnohdy nedaří...

Mno, jen se na ni koukněte. Je úžasná.