Prosinec 2011

I don't know why

22. prosince 2011 v 16:36 | Miriam |  Povídání
Já se asi vážně nemám ráda. Ačkoli se snažím sama sebe pochválit, za nějaký dobrý výkon. Má mi jen zvyšovat
sebevědomí a dodávat chuť do další práce. Ale jinak se sama sobě naprosto hnusím. Oh, jak upřímná jsem k sobě.

I'm sick of feeling
Is there nothing you can say
Take this all the way

I'm suffocating
Tell me what the fuck is wrong
With me

Ach, jak výstižně popisují slova z tohoto songu můj občasný pocit. Upřímně jej nesnáším a dělám cokoli, jen aby odešel pryč z mé hlavy. Jak naivně jsem si říkala, že už si nic neudělám, že už nebudu kouřit, že už si nikdy nedám jointa... Prostě si to musím přiznat - neumím se ovládat (a když se zhulím, tak už vůbec ne :D).

So
, jen teď tajně doufám, že nejsem zpět tam, kde jsem byla dříve. Nechci tam zase skončit. Chci jít dál a nemyslet. Chci se víc soustředit na školu a na hudbu. Chci být s ním (ty si nedáš pokoj, že?).

Jsem ráda, že už mám konečně volno. Budu teď muset hodně číst. A pokud se přinutím, tak se budu asi i učit. Jsem blázen, já vím. Spolužačka mi říká Hermiono. Ale mě pořád připadá, že mi škola nějak uniká a já se stále neumím dostat do gympláckého tempa. I like biology. Et francais? Je ne sais pas beaucoup de choses.
Musím víc zabrat. Po prázdninách budu (doufám) víc ok.

Přeji příjemné volno a krásné prožití vánočních svátků.

Umíte vidět holé nic? Obávám se, že se k němu každou chvílí přibližuju...

16. prosince 2011 v 15:59 | Miriam |  Povídání
Snad už nikdy nebudu myslet optimisticky.
Je pozoruhodné, jak jeden trochu "nešťastný" vztah spojený s každodenním nátlakem školy a učení, dokáže člověka pomalu ale jistě ničit. Už ani nevím, kdy mi naposledy bylo dobře. Really, I'm in ass. Můžu být zodpovědná, můžu být chytrá, můžu se dobře učit, dobře hrát na klavír, můžu být milionkrát pochválená za nějaký malý úspěch, ale moji náladu to nezmění. A k tomu teď ty Vánoce. Doufám, že si alespoň trochu odpočinu. Ale volno stejně nezmění to, co mě trápí úplně nejvíc. Najednou vidím ještě černěji než kdy dřív. Ach jo...

Je mi jedno, že tenhle song jsem tady už někdy dávala.

Dopis Ježíškovi

10. prosince 2011 v 12:47 | Miriam |  Povídání
Dnes jsem se probudila až v 9:30. Heh, asi potřebuju hodně spánku. Pan eR říká, že spaní je ztráta času. A má pravdu. Ale já i přesto ten čas ztrácím. Radši budu tiše v říši snů, než abych pořád čelila kruté realitě. Chci být jako medvídek, který má svůj zimní spánek.

Moje sestřička se rozhodla, že dnes napíše Ježíškovi. Musela jsem jí pomoci, protože jí ještě dělá problém formulace vět, tvrdá a měkká i a podobně. Její sáhodlouhý seznam hraček, přístrojů, zvířátek a plyšáků vypadal roztomile. Dožadovala se také toho, abych napsala svůj dopis i já. Ale odmítla jsem. Už několik roků jsem smířená s tím, že většinou nedostanu to, co si přeju. Ale sestřička si nedala říct a tak jsem pro její (ale i pro svou) radost napsala pod její dopis: P.S. Miriam si moc přeje wi fi router a akustickou kytaru. Děkujeme. V duchu jsem si říkala "Jsem zvědavá, Ježíšku, co s tím tentokrát budeš dělat. Beztak to budeš opět ignorovat jako minule, jako před minule, jako před před minule..." :D
Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co si vážně moc přeju. Hmotných věcí si přeji strašně málo. Vlastně po ničem netoužím. Ano, mám starý mobil, který se mi třikrát za den sám od sebe vypne - chtělo by to vyměnit za nový, ale je to vážně nutné? Potřebuju net v domě, abych mohla surfovat na notebooku? Jo, chci si víc povídat s některými lidmi a na tomto starém počítači, který sotva zapne, to není zrovna ok. Ale je to nutné? A k čemu kytara? Vždyť mám klavír, to mi stačí, ne? Takže jsou to vlastně jen výmysly.
Mám mnohem víc nehmotných přání. Bože, je jich tolik! A nejhorší je, že většinu z nich sama asi moc neovlivním. Pomalu, ale jistě ztrácím víru v to, že se někdy splní. Heh, kdyby se pod vánočním stromečkem ukázal jeden človíček a už by nikdy neodešel, jé ta představa je très belle a z pohledu mnoha lidí určitě very naive.
Vlastně ty vánoce nějak neřeším. Z pohledu věřícího člověka je to krásné období, ale dárky, výzdobu a podobné věci moc neřeším. Nemám peníze na nakupování dárků, což mi je torchu líto. Ale nedá se nic dělat. Takže se těším hlavně na to, že budou prázdniny, nebudu se muset učit, ale budu muset číst plno knih, které teď nestíhám. A budu pěkně v teple, nebudu muset chodit v té dotěrné zimě ven. A navíc bude silvestr a hned potom budu mít narozeniny, což chci spojit v jedno. Oslava silvestra bude i moje narozeninová oslava a doufám, že si to pěkně užiju ať už s kamarádama nebo s ním.

Tak já jdu zase jinam.
Pěkný den přeji.
Miriam

Talk

9. prosince 2011 v 13:42 | Miriam |  Ostatní
Ta písnička je úžasná. Mám ji ráda už strašně dlouho a nikdy jsem se o ní nezmínila. Navíc ten klip je podle mě roztomilý. Coldplayové mají vždy skvělé a nápadité klipy.


Falling Inside the Black

7. prosince 2011 v 17:49 | Miriam |  Povídání
Každý normální člověk by si dal trochu jen na náladu, když ví, že se musí na další den učit a neměl by školu zameškávat. A navíc by to mohli rodiče poznat. Ale víte, jaký můj pud sebezáchovy? Nulový! Ano, absolutně jsem se zhulila. A teď se tím nechci chválit, vyčítám si to. Strašně se za to stydím. Bože, tak nízko jsem nikdy v životě neklesla. Pamatuju si ze včerejšího dne jen útržkovité obrazy a pamatuju si ten pocit, kdy jsem byla v nesnesitelném strachu, že se v tomhle stavu nedostanu domů a že se budu takhle tříst až do konce světa nebo do své smrti. Byla jsem o tom přesvědčená. Vážně. Až když jsem se dnes ráno probudila, tak jsem si začala uvědomovat tu debilitu...
Holka, co ty si ještě uděláš? Ještě si nezkusila tvrdé drogy. Hm, doufám, že o něčem takovém neuvažuješ, že ne? Ne, samozřejmě, že ne. Ale kdyby na to přišlo, tak proč ne, že? Sakra, proč ti na sobě nezáleží? Ale ano, záleží mi na tom, jaké mám dnes vlasy. A taky mi záleží na tom, jak se chovám. Nikdy ze mě nebude ta přihlouplá pipka, která řeší to, jestli si vedle mě včera v autobuse sedl ten pěkný kluk a jestli mi věnoval svůj úžasný pohled. Mě je totiž úplně u prdele, kdo se na mě dívá. Já mám oči jen pro jednoho. Ale i přesto, že ho mám, tak jsem se nezměnila. Myslela jsem si, že budu za vodou, když bude se mnou. Ale prakticky vzato - vůbec se mnou není. A tím asi také neproběhla žádná zásadní změna ve mě. Dokonce bych si dovolila říct, že jsem na tom někdy i hůř než dříve. Ale o tom radši pomlčím. Za to mluví i ty moje společností nepochopitelné činny.
Opravdu nevím, co je divného na tom, když řeknu, že je mi jedno, jestli mě třeba přejede auto... Kamarádka na mě vytřeštila oči a řekla mi, že jsem fakt koza, páč si sebe nevážím. Co jsem jí na to měla říct? Já nevím, I don't care. Záleží mi na druhých lidech, nesnesu, když je někdy blízký na dně. Radši ať jsem v naprostých sračkách já než oni. A pak nechápu ten stav, kdy se začnu litovat za to, jaká jsem kráva, za to, co mě psychicky naprosto ničí, za to, co jsem sama vybrala...


Charlie Brown (Coldplay) - My piano cover

5. prosince 2011 v 20:03 | Miriam |  Covers
Charlie Brown je skladba, která se mi z nového CD Mylo Xyloto (Codplay) nejvíce zalíbila. Naučila jsem se ji, nahrála jsem ji. Všechno pouzě podle sluchu a inspirovla jsem se od jednoho mého "přítele" na youtube.
Vím, že to není perfektní, ale hlavní je, že mě tohle upravování songů baví. :)

I can´t believe it

3. prosince 2011 v 19:15 | Miriam |  Povídání
Ano, jsem asi pesimistická. Ale odteď vím, že i ta nejvzdálenější přání se můžou splnit.
Splnilo se mi pár věcí... Jsem na dobré střední, zvládám učení, už nejsem závislá na "té nechutnosti" a našla jsem toho nejlepšího človíčka na světě. Tedy pouze pro mě je ten nejlepší. A pátek je náš. :)
Je pozoruhodné, jak si dva lidé můžou rozumět i beze slov. Je pro mě nesmírně důležitý, ačkoli to tak někdy vůbec nevypadá. Od mala jsem se totiž snažila neříkat své emoce nahlas, stydím se. Je to můj Edward a Jacob v jednom. Vidím v něm velikou oporu a cítím se s ním tak nějak bezpečně. Věřím tomu, že kdybych to tady už opravdu nemohla vydržet, tak se sbalím a pojedu za ním. Čím dál budu od naší debilní rodiny, tím lépe. A pokud bych mohla být s ním, tak by to bylo naprosto perfektní.
Mě už vlastně ani nezáleží na tom, jak to bude s naší rodinou, protože to už asi nikdy neovlivním. Nezáleží mi na tom, jestli se mi něco stane. Ale dokud žiju, tak chci hlavně dobře dodělat školu a dostat se na dobrou výšku. A chci jeho...

A tak jsem se zamilovala, do někoho, s kým bych - vzhledem k okolnostem - neměla být. Můžu o něm vlastně jen snít a jednou za čas se mi ten sen na pár hodin splní. Někdo by si mohl myslet, že je to lepší než nic. Ale pro někoho jako jsem já to je jedno veliké trápení. Jen si to představte - na pár chvil se vám splní sen, který najednou odejde někam hodně daleko a nemáte jistotu, jestli se zase někdy vrátí.

-Holka, zase myslíš pesimisticky!

-Omlouvám se. Ještě se budu muset hodně učit. Optimismus asi není moje silná stránka.



Sunrise

1. prosince 2011 v 15:03 | Miriam |  Fotím