It fuck you like a devil

17. září 2011 v 23:34 | Miriam |  Povídání
Stává se ze mě sociální případ. Jak trapně jsem si připadala před všemi ze třídy, když už s pěti denním spožděním po mě učitelka chtěla za učebnici blbých pět stovek a já je neměla. Málem se se mnou začala hádat kvůli toho, že je to velký problém. Jako bych za to mohla já. Nevím, kde mám ty prachy vzít, když mi je rodiče nedají. A všichni ze třídy na mě koukali, jako na debila. Jo, jen si koukejte. Mě to přece nevadí. Připadá mi, jako by se na mě všichni dívali, ale osloví mě jen menšina. Což je vlastně ok. A nebo ne? Chci ten neviditelný plášť od Harryho Pottera.
Nechápu...
...moji babku, která vždy všechny dokonale zkritizuje, pomluví a na sebe se nikdy nepodívá.
...mého otce, který ví, že nemá na mnoho věcí, ale stejně si kupuje chlast a cigára.
...moji matku, jak může takový život zvládat. Z práce do práce a skoro nic z toho nemá.
...svoji sestru, která každý den nedělá kromě školy nic jiného, než to, že kouká na televizi nebo do počítače. Kdyby měla alespoň dobré známky, občas opravdu cvičila na flénu nebo kdyby šla běhat ven s kamarády. Ale ji to přece NE-BA-VÍ.
...celou naši debilní rodinu. Někdy si připdám, že k nim vůbec nepatřím. Jako bych byla úplně jiná, jako bych měla jiné myšlení, jiné představy o životě, jiné zásady. Naprosto odlišné myšlení a jakési neurčité cíle.
...sebe. Proč jsem tak sebelítostivá, pesimitická, náladová? Proč si všechno tak beru? Ale ono to napovrch vypadá, že moje nynější situace není až tak strašná, jenže nikdo kromě mě nevidí pod všechna ta fakta. Já vím, že kromě těch základních problémů je tady i mnoho jiných věcí. Už jen samotná osobnost mého otce. A moje komplikovaná osobnost, která je schopná o něm říct, že je to největší debil, kterého znám a zároveň ho strašně obdivuju a mám ho ráda. Na jednu stranu jsem moc ráda, že můžu být jeho dcera, ale na druhou stranu bych se nejradši nenarodila. A je mi teď absolutně jedno, kdo si to čte... Existuje mnohem věcí, které jsou "pod pokličkou", ale nebudu je nikomu říkat. Nebudu nikoho otravovat. Nikomu jinému to neubližuje, jen mě. Takže si to nechám pro sebe.


A k tomu teď moje hlavička zápasí s mým srdíčkem. Sakra, vztahy na dálku mě vážně ničí! Strašně mi chybí. Jako bychom byli od sebe dál a dál a zároveň jakoby se nic nezměnilo. Mám zase takový divný pocit. A strašně mě to štve. NEMYSLET. Doufat v lepší zítřek. Věřit tomu, že všechno vyjde tak, jak si přeju. Věřit nemožnému. Snít a nežít v přítomnosti. A zároveň se snažit přežívat tenhle každodenní stres. Z ničeho nic to na mě zase každým dnem padá. Je možné, aby se po několika týdnech vrátil ten pocit podobný "absťáku"? Nevím. Každopádně se to musím snažit přežít. Ale myslím, že snadnější je se zabít.
But don't worry about me. I'm fine. Really. Do you believe me? I think that no... But a don't care about it.
Bye.
 


Komentáře

1 Acor | Web | 18. září 2011 v 13:10 | Reagovat

Fajný web :)) Podiv se na můj a zažiješ extázi ;) :D http://sepo.mzf.cz/

2 karinga | Web | 19. září 2011 v 13:29 | Reagovat

Koukám, že žádnej život není sranda :( já mám tu výhodu, že i když se všechno kolem pokazí, rodina zůstává tou mojí velkou oporou. Občas je nejlepší se z toho všeho vypsat

3 SkyBob | Web | 20. září 2011 v 11:29 | Reagovat

Já taky nechápu spoustu věcí, a radši je vyjmenovávat ani nebudu :D to by bylo na hooodne dlouho.
Moc dobře znám ten pocit té naprosté zoufalosti, kdy by bylo nejjednodušší všechno rychle zkončit, nebo v lepším případě se nikdy nenarodit ... také jsem si toto období prožil a i když toho bylo tolik pro co žít, já už neměl sílu dál bojovoat, chtěl jsem to všechno zdát ... ale nevzdal, zatnul jsme zuby a začal bojovat znova ... a ty by si měla udělat to samé!

A když budeš chtít, já ti pomůžu se z toho dostat ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama