Září 2011

I Saw My Daddy - Yann Tiersen Cover

29. září 2011 v 16:31 | Miriam |  Covers
Pokusila jsem se zahrát jednu z moc pěkných skladeb ze soundtracku k filmu Goodbye Lenin...


Ghotic piano?

27. září 2011 v 18:36 | Miriam |  Co mě zaujalo...
Při hledání různcýh skladeb pro piáno narazila na jakési "non-autorové" skladby, které měly v názvu slova mysterious, gothic, melancholic... Tak tedy neodolala a na jedno z videí klikla a a zaposlouchala se.



Musím říci, že tyhle snadné improvizace (pokud to tak můžu nazavat - myslím, že vím o čem mluvím, po těch devíti letech hraní) dokážou znít opravdu zajímavě. Mě osobně se některé moc zalíbily.
Občas sednu k piánu a nechce se mi hrát klasika nebo jiné skladby, které už mám trochu ohrané. A tak si začnu hrát nějakou svoji improvizovanou melodii. Někdy to zní strašně, ale někdy se mi to celkem líbí. Zkusím i něco nahrát, ale ne vždy to vyjde dobře. Je těžké zahrát třeba dvakrát za sebou jednu a tu samou improvizaci. Pokaždé je jiná a ne vždy může znít tak dobře.
Taky zkouším improvizovat na motivy nějaké známé skladbičky. A baví mě to.

Promiňte mi ty depresivní melodie, ale mě se to strašně líbí.
Některé jsou i s vokálama nebo s houslema...






Poslední věc už není s neznámým autorem.
Myslím, že tohle už není tak snadná skladba.
A navíc je úžasná.


My Heart...

24. září 2011 v 17:12 | Miriam |  Povídání

Jako opička jsem dnes lezla po stromě a sbírala červená jablíčka. Bavilo mě to. Teď mě z toho trochu bolí ruce. Ale stálo to za to. Připomínalo mi to moje dětství...

Ve svém životě jsem potkala několik skvělých lidí, kteří uměli rozesmát, potěšit nebo podržet v těch nejtěžších chvílích. Nedávno jsem poznala pana eR a nestydím se říct, že on je ten úplně nejlepší človíček, kterého jsem kdy potkala. Všechno mi teď připadá tak nějak snazší, pěknější. Prožila jsem teď několik radikálních změn a vím, že mě v brzké době nějaké změny ještě čekají. Hlavně u nás doma. A věřím, že to bude ok. Dokud na všechno nebudu sama jako dřív, tak to bude ok.
Začal podzim. Ach, jak já jej miluju. Za chvíli vytáhnu ze skříně svůj kabátek a budu se procházet pod barevnými listnatými stromy (kéž bych se nemusela procházet sama). Mám ráda to slabé podzimní sluníčko a všechny ty barvičky kolem. Je to moje roční období.

Vzpomínka na léto

22. září 2011 v 13:22 | Miriam |  Fotím



Pár prázdninových fotek...


Ou Nóu..

21. září 2011 v 18:23 | Miriam |  Povídání
Ou nóu! Moje úžasné orginál sluchátka k eMpéčtyřce pomalu, ale jistě přestávají hrát. Moje jediná radost při "depresivních" cestách do školy a ze školy je v troskách!
Heh, moc to hrotím, co? Ale mě to vážně štve. Bez každodenního poslouchání kvalitní hudby to fakt nezvládám. Je to rutina, zvyk. Nerada poslouchám ty keci, co si lidé povídají v autobuse. Nemám ráda ten ruch na nádraží a všechno kolem. Po dnu plném informací mě to vážně nebaví...
Ááá, nevim, kde mám sehnat nové. Jsem na mizině. Já jsem vlastně na mizině pořád. Jsem přece socka. :D A navíc jsem v elektronice stráášně vybíravá. Ještě víc než v jídle. :D
Každopádně mým dvojčátkům Sluchátkám udělám krásný pohřeb. Zaslouží si to. Protože než se pokazily, tak hrály opravdu skvěle.
Ach, jak smutné. Doufám, že přijdete na pohřeb. :D


It fuck you like a devil

17. září 2011 v 23:34 | Miriam |  Povídání
Stává se ze mě sociální případ. Jak trapně jsem si připadala před všemi ze třídy, když už s pěti denním spožděním po mě učitelka chtěla za učebnici blbých pět stovek a já je neměla. Málem se se mnou začala hádat kvůli toho, že je to velký problém. Jako bych za to mohla já. Nevím, kde mám ty prachy vzít, když mi je rodiče nedají. A všichni ze třídy na mě koukali, jako na debila. Jo, jen si koukejte. Mě to přece nevadí. Připadá mi, jako by se na mě všichni dívali, ale osloví mě jen menšina. Což je vlastně ok. A nebo ne? Chci ten neviditelný plášť od Harryho Pottera.
Nechápu...
...moji babku, která vždy všechny dokonale zkritizuje, pomluví a na sebe se nikdy nepodívá.
...mého otce, který ví, že nemá na mnoho věcí, ale stejně si kupuje chlast a cigára.
...moji matku, jak může takový život zvládat. Z práce do práce a skoro nic z toho nemá.
...svoji sestru, která každý den nedělá kromě školy nic jiného, než to, že kouká na televizi nebo do počítače. Kdyby měla alespoň dobré známky, občas opravdu cvičila na flénu nebo kdyby šla běhat ven s kamarády. Ale ji to přece NE-BA-VÍ.
...celou naši debilní rodinu. Někdy si připdám, že k nim vůbec nepatřím. Jako bych byla úplně jiná, jako bych měla jiné myšlení, jiné představy o životě, jiné zásady. Naprosto odlišné myšlení a jakési neurčité cíle.
...sebe. Proč jsem tak sebelítostivá, pesimitická, náladová? Proč si všechno tak beru? Ale ono to napovrch vypadá, že moje nynější situace není až tak strašná, jenže nikdo kromě mě nevidí pod všechna ta fakta. Já vím, že kromě těch základních problémů je tady i mnoho jiných věcí. Už jen samotná osobnost mého otce. A moje komplikovaná osobnost, která je schopná o něm říct, že je to největší debil, kterého znám a zároveň ho strašně obdivuju a mám ho ráda. Na jednu stranu jsem moc ráda, že můžu být jeho dcera, ale na druhou stranu bych se nejradši nenarodila. A je mi teď absolutně jedno, kdo si to čte... Existuje mnohem věcí, které jsou "pod pokličkou", ale nebudu je nikomu říkat. Nebudu nikoho otravovat. Nikomu jinému to neubližuje, jen mě. Takže si to nechám pro sebe.


A k tomu teď moje hlavička zápasí s mým srdíčkem. Sakra, vztahy na dálku mě vážně ničí! Strašně mi chybí. Jako bychom byli od sebe dál a dál a zároveň jakoby se nic nezměnilo. Mám zase takový divný pocit. A strašně mě to štve. NEMYSLET. Doufat v lepší zítřek. Věřit tomu, že všechno vyjde tak, jak si přeju. Věřit nemožnému. Snít a nežít v přítomnosti. A zároveň se snažit přežívat tenhle každodenní stres. Z ničeho nic to na mě zase každým dnem padá. Je možné, aby se po několika týdnech vrátil ten pocit podobný "absťáku"? Nevím. Každopádně se to musím snažit přežít. Ale myslím, že snadnější je se zabít.
But don't worry about me. I'm fine. Really. Do you believe me? I think that no... But a don't care about it.
Bye.

"Vykouřil jsem toho mnoho"

15. září 2011 v 15:33 | Miriam |  Ostatní
J.A.R.

Luxusní hudba.
Parádně šlape.
Hraní se slovy.
Bez jakékoli osnovy.


Doprdele

13. září 2011 v 22:02 | Miriam |  Povídání
11. Přikázání - Nulou nepodělíš!
Ve zpovědnici: "A toto jsou mé hříchy... podělila jsem nulou..."

Jsem neúprosně žárlivá a dělám, že nejsem. Doufám, že to nejde poznat. Sákra, mám vždycky takový debilní pocit. Jako bych byla najednou táákhle malinká. A když jsem pak ještě si začala číst... (právě přichází ten moment, kdy bych si měla založit nový blog, na který můžu napsat vše), tak jsem byla ještě menší. Úplně nejmenší.
Debil. Jsem prostě debil.
To pěkné období se díky náporu školy a všeho kolem změnilo v období nijaké. Není ani nejhůř ani nejlépe. Je mi nijak. Jakoby skoro každá činnost byla ztrátou času a zároveň jsem ráda, že něco můžu dělat. Nenudím se, ale většina činností se mi zdá nudná.
Víte, tam někde uvnitř mě cosi strašně tlačí, jakoby mi něco chybělo. Taky že chybí, ale je to něco mnohem víc než jen lidé. Je to všechno dohromady.
"Jsi spokojená na nové škole?" "Ale jo, je to tam super," a ještě dodám ten příjmný úsměv, který umí jen ti, co ví, jak uspokojit lidi, ačkoli na nějaké uspokojování a usmívání se nemají vůbec náladu. Ano, přetvařuju se. Protože to v dnešní době ani jinak nejde.
Moje vyzvánění na mobilu.
"Ignorance is your new best friend..."

Přetvářka ve škole. Přetvářka ve třídě. Na učitele. Na tetičky. Na sousedy. Na babičky...
Nesnáším to. Ale kupodivu se mi to celkem často daří. Každopádně to ve škole pomalu upadá. Za chvíli začnu být naprosto svá a přestanu se schovávat. Zanedlouho si bude drtivá většina lidí ze třídy říkat, že jsem divná, že jsem emo, že jsem blbka, budou se na mě koukat skrz prsty a ptát se mě, co to mám na té zasrané ruce. Co proti tomu dělat? Buď se dál přetvařovat a nebo se na to vykašlat, zapnout empéčtyřku pěkně nahlas a zavřít ty velké vrzající dveře.
Nechápu, jak to se mnou můžou moji přátelé vydžet. Před nimi se nepřetvaruju. Není třeba. Oni by to viděli i přes všelijaké hrané úsměvy. Vím to.
Jsem někdy tak nechutně sebelítostivá. Zastavte mě! A taky mi někdo poručte, abych se začala učit!
Neměla bych ty cíčka znovu brát do ruky. "Dělej si co chceš." Ok. Chci nekouřit. V zásadě nechci dělat to, co se někomu absolutně hnusí.
Vážně bych si měla založit nějaký jiný, naprosto anonymní blog, o kterém by nikdo nevěděl, začínám se tady tam nějak stydět, kvůli několika lidem. Ale nechce se mi...

Nobódy

12. září 2011 v 18:58 | Miriam |  Povídání
Dojímá mě výslovnost naší postarší angličtinářky s divnými slepičími pohyby.
"Chybí někdo?"
"Myslím, že ne..."
"Nobódy?"

Ach, ano. Angličtinářka a celkově hodiny angličtiny jsou otřesné. Sešla se tam u nás pěkná partie lidí. Od znuděných "profíků", přes "pokročilé" až po naprosté "nuly". Byla jsem úvodním testem zařazena do pokročilých, ale to nic nemění na tom, že se několik lidí ve třídě bude neúprosně nudit a nadávat na učitelčinu výslovnost, zatímco někteří nebudou stíhat a chápat učivo.

S podzimem za mnou vždy přijde rýma. Co bych taky čekala po pětistovce v sedm hodin ráno? Nesnáším to pčikání, smrkání a slzení očí. Pak si každej říká, že jsem nějaká citlivka, co má pořád slzy na krajíčku. Sakra, já bych se na veřejnosti nikdy jen tak nerobrečela, ale tohle "rýmové brečení" se nedá zastavit. Jak debilní!
Dnes jsem se z toho málem zbláznila. Bylo mi horko, potom zima a zase horko... Navíc mi ve škole dělá problém se soustředit. Vlastně i doma se už neumím soustředit. Jsem po těch prázdninách naprosto oblblá. Nějak moc se toho změnilo. Chybí mi určití lidé ze základky a hlavně On. Měla bych se jít někam zahrabat. Bojím se, že to za tam za chvíli přestanu zvládat. Neexistuje tam jediný člověk, se kterým bych si mohla vážně popovídat, jako s přítelem. Jsou tam jen přiblblí kamarádi, co se baví o blbostech a nebo holky, které mají stále nějakou prácičku. Vážně mě to štve. Není tam nikdo. Nebo je možná problém na mé straně - v mojí uzavřenosti a přizpůsobivosti. Začínám se s nimi totiž taky bavit o těch hovadinách, které se tam každý den řeší. Ten se líbí tamté, tamta kouká po tom hezkém blonďákovi, tamta je kráva, protože poslouchá Justina Biebera a Pokémoni se nedají srovnávat s tím, na co se koukají ty dvě holky, které nezavřou ani na chvíli pusu o tom svém anime. PaneBože, ke komu se přidat? Nejlépe k nikomu. Blááh!


Ách jo. Nenávidím změny. Nemám ráda ty kupy lidí kolem, všechny ty podivné pohledy.
Sákra, musím si pořád stěžovat?
Nevím. Jsem asi blbka.
Kdybych věděla před několika měsíci, jaké to bude teď, tak si toho minulého období vážím mnohem mnohem víc.
Kdyby alespoň pan eR nebyl taaaak daleko. Hned by mi bylo lépe.

Zítra radši zůstávám doma, ať tu rýmu vyléčím a pak to už snad bude o trochu lepší.

Stranger in a strange land

9. září 2011 v 17:12 | Miriam |  Povídání
Miluju vůni čestvě uvařeného kafe s mlékem. Ňamí...

Stranger In a Strange Land

Život se za ten týden radikálně změnil. Jsem ráda, že už nemusím znuděně sedět doma a přemýšlet, co bych měla udělat nebo kam jít. Mám starostí až moc. Plno úkolů a učení. A navíc mám najednou zájem o tolik dalších aktivit - klavír, volejbal, sbor, naše budoucí skupina...
Klavír rozhodně nemám v úmyslu opustit. Je to jedna z věcí, které se nechci vzdát. Dává mi to strašně moc. A věřím tomu, že to v budoucím životě nějak využiju.
V dnešní hudebce jsme museli každý zpívat sólo před celou třídou. Učitel si nás zkoušel a zároveň vybíral nové lidi do školního sboru. Byla jsem vyklepaná až za ušima. Tréma. Strach. Pochyby. Klavíristka, dcera učitele hudby a neumí zpívat! Ale ne, prý mi to jde a tak mě pan učitel do sboru přijal. Ráda budu chodit a navíc prý pak budu mít v hudebce velké plus. Heh.
Volejbal mi teď už jaksi chybí. Hrávala jsem jej skoro každý den po škole s kamarády a teď nic. Nabízí se mi zde možnost, chodit do volejbalového kroužku na gymplu. Ale co když to nebudu stíhat?
Navíc jsme s kamarády ze základky přemýšleli o tom, že vytvoříme takový malý popový soubor. Byl to takový náš malý sen. Ale najednou se stává skutečností - už se zařizuje den a čas, kdy se budeme scházet a vymýšlíme repertoár. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.

Bojím se, že toho je najednou strašně moc. Samotná škola mě už vyčerpává a co teprve mimoškolní aktivity? Musím to nějak zvládat. Možná, že časem v něčem mimoškolním skončím. Podle toho, jak to půjde. Jen nechci skončit každý den v posteli v deset večer úplně vyčerpaná s hlavou plnou učiva, stresu, zodpovědnosti za sestru i za sebe, zážitků a starostí. Minulý šk. rok (i dříve) jsem toho tolik neměla a už mi to lezlo celkem na mozek. Sákra, já dělala tolik blbostí, abych z těch stavů vyklouzla. A co teď?
Radši se tím teď nebudu zabývat. Budu se do všeho snažit vynaložit všechnu energii, kterou zatím mám. A pokud nebude? Tak je tady pan eR. Ten mi tu energii vždy dodá a povzbudí.
Ale nic jiného nezkoušet, k ničemu se nevracet, vydržet.