Srpen 2011

O ošklivém káčátku a Šípkové růžence

30. srpna 2011 v 9:15 | Miriam |  Uvažuji...
Téma týdne zní "Můj příbeh". Rozhodla jsem se napsat něco na tento způsob o mém krátkém životě.
Ještě před narozením jsem byla hodně tvrdohlavá. Měla jsem se narodit na Vánoce, ale chtěla jsem své rodiče trochu poškádlit a tak jsem si počkala na pěkné datum - 3. ledna. Určitě si každý z vás prošel těmi strašnými obdobími, kdy vám rostly zoubky a vlásky, každou chvíli vás musel někdo přebalovat a nikomu jste nerozumněli. Naneštěstí si nepamatuju to, jak na mě všichni s úsměvem koukali a povídali roztomilé věci.
Ve třech letech, kdy už jsem uměla chodit a mluvit, jsem si našla první kamarádku a prvního nepřítele - kamarádka se jmenovala Nikolka a nepřítel byl vlčák Ajda. Tyto první vztahy ale dlouho nevydržely, protože jsme se přestěhovali o 20km dál. Bydleli jsme v paneláku. Já začala chodit do školky, kde jsem si rychle našla nové kamrády. Hrávali jsme si s panenkami, ale já měla ráda i autíčka a kostky. Venku jsem jezdívala na kole nebo běhala po lese a budovala si s kamarády bunkry. Jen občas se našel nějaký starší kluk, který si ze mě dělal srandu a ponižoval mě před všemi dětmi z paneláku. Byla jsem ale tehdy silná, potlačila jsem slzičky a šla jsem dál, ačkoli jsem věděla, že jsem ošklivá a moje krátké vlasy ostříhané na ježka vypadají děsně.
Doma jsem tenkrát zažívala šťastná léta. Jen já, maminka a tatínek. Pamatuju to, jak jsme společně hrávali hry, dívali se na televizi, maminka mi četla před spaním… Bývalo to skvělé, vždy jsem se ráda vracela domů.
Pak ale přišel velký zlom - můj první den ve škole, začátky hraní na klavír a narození mojí malé sestřičky. Náhle bylo všechno jinak. Zezačátku byla roztomilá, ale pak jsem zjitila (nebo jsem si to alespoň myslela), že je pro všechny zajímavější a důležitělší než já. Nenáviděla jsem ten její řev, litovala jsem toho, že se nám narodila, ale už se nedalo nic dělat. Musela jsem se s ní dělit o hračky, později i pokoj, což mě začínalo pomalu, ale jistě štvát. Je sice pravda, že až trochu povyrostla, tak jsme si spolu rády hrávaly, ale to jaksi rychle uteklo.
V mých deseti letech, kdy už jsem měla pár zkušeností na počítači s hrami, jsem zatoužila po vlastní webové stránce. Zajímalo mě, jak to může někdo vytvořit. Dokonce jsem se zajímala i o různé html kódy a podobné věci, ale většinou jsem to moc nechápala. Pak jsem objevila blog a tím začala moje "blogová kariéra".
Rok na to jsem byla nucena přestoupit na novou školu a zároveň mým rodičům začalo být těsno v našem bytě. Zatoužili po rodinném domku. Jakmile jsme našli malý domek nedaleko bývalého bydliště, naštěhovali jsme se tam.
Moje pocity byly tehdy hodně smíšené. Nechtěla jsem se stěhovat, přišla jsem o mnoho kamarádů nejen kvůli změněnému bydlišti, ale také kvůli přestupu na jinou školu. Tehdy se na vysvědčení ukázaly první dvojky a já si začínala uvědomovat svou malou roli na tomto světě. Ale byla jsem ještě dobrá optimistka, zatím jsem to zvládala dobře.
Časem jsem si našla na církevní škole plno nových kamarádů a taky jsem se hodně přiblížila Bohu. Jen vesnice, ve které jsem bydlela (a stále bydlím) byla strašná - všichni mě odsuzovali za to, že jsem křesťanka. Pomluvy a sprosté narážky jsem si začala brát hodně osobně. Štvalo mě to.
Pak také přišla moje první platonická láska - pan učitel českého jazyka. Jak naivní mi to teď připadá. Taky že jsem si tím zasloužila v šesté třídě slušný trapas před celou školou.
A pak přišel ten rok, kdy se to na mě všechno nalepilo - učitel odešel, problémy s kamarády, urážky na vesnici, hádky rodičů, lži, touha po soukromí, nucená samostatnost spojená s hlídání mladší sestry kvůli nepřítomnosti rodičů a nesmyslné zákazy ohledně věcí ze školy. Začala jsem si jaksi uvědomovat, že naše rodina fakt není normální, nebo že alespoň já zde nejsem spokojená. Navíc přibývalo učení a také hraní na klavír.
Člověk už ani nepamatuje na to, jak přišly první chvilky beznaděje, nespravedlnosti a nesmyslnosti celého života. Doma se nemluvilo o problémech, doma se vždy pouze jedlo a mluvilo se "o počasí". Moc důvěrné přátele jsem tehdy neměla. Tím vším začala celá ta věc se sebepoškozováním. Bylo to snad to nejtemnější období mého dosavadního života. Najednou bylo toho strachu víc a víc. Dlouhé rukávy, pesimismus, myšlenky o tom nejhoším… Sakra, tohle už nikdy zažít nechci.
Pak se najednou v mém životě objevili ti, kteří se stali mými nejlepšími přáteli - pan eS a slečna eM. Oni se mě snažili "zachránit". Teda, hlavně on, protože ona věděla, jaké to je.
Tohle období bylo poměrně dlouhé, chvílemi jsem se bála, že bude nekonečné,neuměla jsem se toho zbavit. Ale rozebírat to nebudu. Časem to odeznělo, ale samozřejmě na tom měl velkou zásluhu pan eS, protože mi nedal pokoj. Jenže když odejde jedna závislot, nemáte se o co dále opřít. Vždy potřebujete tu krajní možnost, která vás udržuje na živu. Začala jsem tedy s cigaretama.
Mezi tím jsem zažila svůj první vztah, který by se neměl nazývat vztahem, protože jsem s panem ZeT chodila jen ze soucitu. Stále na mě tolik naléhal a mě jej bylo líto. Dovolila bych si to nazvat "letní láska".
A najednou se dostávám k tomu, co se stalo před něklika měsíci. Napsala jsem přijímačky, přijali mě na gymnázium. Samé jedničky na vysvědčení nebyl žádný problém, tím jsem si taky zasloužila přezdívku "šprtka", na což jsem si zvykla.
Odchod ze základky byl smutný, nerada jsem se loučila s naší třídní partou. Za některé lidičky jsem si poplakala.
A teď?
Říká se, že lidé, kteří hledají na internetu partnera, jsou ubozí. Já nikoho nehledala, a přeci jsem našla. Ačkoli většina blogerů tvoří holky, já měla už dlouhou dobu v oblíbených jednoho kluka. A vůbec nelituju toho, že jsem se s ním nedávno sblížila. Jsem teď šťastná. Nekouřím, neubližuju si (nebo se alespoň snažím nedělat špatné věci), nebojím se už tolik budoucnosti a snažím se žít jinak. Lidi se navzájem mění a navzájem si pomáhají - dříve jsem tomu nevěřila, ale teď ano, věřím tomu.
Jsem samozřejmě na nervy z naší čím dál zhoršující se situace u nás doma, ale díky panu eR se cítím mnohem lépe. Jsem poprvé vážně zamilovaná…
Chtěla bych moc poděkovat těm lidem, kteří v mém dosavadním životě hráli anebo stále hrajou důležitou roli. A hlavně již jmenované slečně eM, panu eS a tomu mému panu eR. Děkuju Bohu za život. A taky jsem moc ráda za blog.cz… :)

9 Crimes - My piano cover

29. srpna 2011 v 11:09 | Miriam |  Covers
Tak jsem zase něco nahrála. Tentokrát skladba, která zazněla ve Shrekovi 3. Moje oblíbená...


Neviděli Mou Funku...

28. srpna 2011 v 21:06 | Miriam |  Ostatní
Kdo by do mě typoval český Funky-Rap?
Heh. Já mám ty J.A.R. celkem ráda, hlavně CD Homo Fonkianz (1999). Čím to? Asi tím, že když jsem byla malá, tak tohleto společně s Monkey Busines, Kabáty a Support Lesbiens jsem si naposlouchala na cestách v autě mého otce. Nyní poslouchá něco jiného, ale já jsem se k tomuto vrátila. Mám z toho teď trochu jiné pocity než dřív, ale některé pecky se mi vážně líbí. Hodně příjmená hudba. Obdivuju ty hrátky se slovíčky...


Klasy...

27. srpna 2011 v 16:25 | Miriam |  Fotím
Moje úchylka na focení - obilí. Celý rok na něj čekám, až pěkně dozraje a těsně před posečením fotím. Viz. můj design.
Toto jsou jedny z posledních. Ještě před posečením....





Nepíši - Poslouchám

26. srpna 2011 v 11:54 | Miriam |  Povídání
Možná si už někdo všiml toho, že v poslední době radši zveřejňuji hudbu než jakési sáhodolouhé keci o mém životě. Připadá mi, jakobych neuměla psát o radosti, o štěstí. Většinou jsem psala, když jsem měla divnou náladu nebo když se naskytl nějaký problém. A teď?
Připadám si skoro jako House. Jeho osamělý život plný závislosti a utrápených dní, které se snažil sarkasmem a přetvářkou skrýt, se změnil když dostal to, po čem nekonečně dlouho toužil. Ale pak přišly jeho myšlenky, které mu začaly naznačovat, že s ní už je jiný. Co když je teď horším lékařem? Co když ztratí svou pravou povahu? A co jeho "bohémský život"?
Ale ne. Nejsem jako jako House. Ačkoli si připadám podobně.
Jsem šťastná, ale zároveň stále stejně nesoustředěná jako vždy.
Nejsem už závislá, až na tu závislost na esmskách a "četování".
Áách, jak mě ty kilometry štvou. Ale nějaké překážky nás jen tak nezastaví. Tomu věřím...
Připadám si čím dál víc, jako ta nejhorší dcera. Už pomalu lžu skoro při každém svém východu z domu. Ale tentorát to opravdu stálo za to. Nic lepšího jsem nikdy s nikým nezažila. Zatím. Třeba bude ještě lépe. Ale jedině s panem eR samozřjmě. :)

The Story

23. srpna 2011 v 21:30 | Miriam |  Rock
30 Second To Mars - The Story
Jedna z mých "srdečních záležitostí."

Falling

22. srpna 2011 v 21:47 | Miriam |  Povídání
Člověk si náhle připadá, jakoby měl pro co žít. Jakoby už nepotřeboval ty věci, které dělají jeho život "klidnějším" a zároveň kratším. Jakoby by byl život najendou normální. Ale na jak dlouho? Je to vůbec možné? Strach ze ztráty? A proč musím všechno tak debilně do mrtě probírat? Jako bych to nemohla nechat jen tak běžet dál bez svých zásahových myšlenek na minulost...
Dnes jsem s paní eM vzpomínala. Není to tak dávno, co jsme byly nejlepší kamarádky, ale když jsme takhle vzpomínaly, tak mi to všechno připadalo jako nevratná minulost. Všichni ti lidičkové... Kdo ví, jestli se ještě někdy uvidíme takhle pohromadě.
Nemám ráda změny. Ale vždy jsem tak zvědavá na to, jak budou ty nové věci vypadat.
Jsem zvědavá, nedočkavá, náladová. A dneska to na mě nějak spadlo. Už jen při poznámce mojí mamky, že bych měla jít na koupaliště, když je tak pěkně. To si pak člověk řekne - sakra, proč jsem byla tak blbá? Obyčejná věc je pro mě nesnesitelná představa. Ach, Bože...
Nikdo neví, co bude dál. Ale já jsem teď maximálně zmatená. Chci se dnes zahrabat někam do bezpečí. A chctěla bych smazat ty nepříjmenosti z minulosti. Strašně mě to irituje. Jakobych se toho pocitu "závisloti" neuměla pořád zbavit. Proč na to nejde jednoduše zapomenout, sakra? Mám nadávat? Brečet? Spláchnout to nějakým způsobem pryč? Nebo jen tak mlčet a čekat...?

Remember me & Piano

21. srpna 2011 v 17:28 | Miriam |  Co mě zaujalo...
Soundrack od Marcela Zarvose k filmu Remember me mě naprosto uchvátil. Už dávno se mi moc líbí. Především proto, že se zde převážně obejvují skladby hrané na piáno. Připadá mi to naprosto úžasné, ráda to poslouchám a zkoušela jsem si to i zahrát, ale noty nejsou k sehnání a moje trpělivost není zas tak silná, abych se celou skladbu učila podle sluchu - přeci jen se tohle nedá nijak upravit.
Ááá, miluju tyhle "poetické" věci. Zní to tak spontánně. Stejně jako Yann Tiersen. Nebo Chopin. Úžasné.

Mno, však poslechněte sami. Možná už zde na blogu něco z Remember me zaznělo, ale to vůbec nevadí...






Asi pilotní věc celého filmu...


Jinak ten film vřele doporučuju. Patří mezi moje hodně oblíbené. Robert tam má skvělou roli a ceý příběh na mě nějak silně zapůsobil.



Lucie

20. srpna 2011 v 19:07 | Miriam |  Rock
Štve mě, že mnoho mých vrstevníků zahazuje starou hudbu pryč - převážně českou tvorbu. Mě osobně se líbí skupiny osmdesátých, devadesátých let. Některé jsou až dodnes aktivní. Ale některé se jaksi rozpadly - chtěla bych se zastavit u hudební skupiny Lucie.
Tohle dejme tomu rockové (pop-rockové) seskupení v čele s Davidem Kollerem vzniklo kolem roku 1988. Není to zas tak dávno, ačkoli mě to připadá dávno, protože jsem ještě nebyla na světě. Jejich existence trvala do roku 2006 (tipuju), kdy plánovali jakosi "pauzu", která trvá až do teď. David Koller začal dělat sólovou dráhu, což se mu dobře daří, ale musím uznat, že v Lucii byl lepší, než sám. Nahráli moc úžasných songů se skvělými texty. Dovolila bych si říct, že jim v textech může konkurovat skupina Kryštof nebo Aneta Langerová...

Můj otec jejich písničky občas poslouchal, takže ty melodie znám jako své boty. Ale když se k tomu teď vracím a poslouchám ty věci s jiným myšlením, tak se mi to líbí víc než předtím.
Tákže malá ochutnávka.
Lucie - Mít tě sám...











A chtěla bych říct mým vrstevníkům - kašlete na to, co je in. V rádiích teď stejně dávají v četném množství upravené staré věci, jen to většina z vás neví. Takže klidně poslouchejte Qeeny nebo třeba Kabáty. Podle mě jsou úžasní. :)


Bigger Than Us

19. srpna 2011 v 18:52 | Miriam |  Ostatní
Tak trochu jiná hudba. Zatím každý, komu jsem tuto skladbu pustila, mi řekl, že je to blbost nebo že se mu to vůbec nelíbí. Mě se líbí, moc. Celá ta písnička i klip mi připadá jako skvělý nápad. A říkejte si co chcete... Chňá.