Červenec 2011

FlatOut Ultimate Carnage

31. července 2011 v 13:33 | Nepochopená |  Co mě zaujalo...
Co asi tak dělá na počítači patnáctiletá holka? Bloguje? Nakupuje super hadříky na netu? Je na facebooku? Chattuje?
Je to tak ponižující přiznání, ale já - patnáctiletá holka - hraju občas hry. A nejvíc ji baví závodní hra FlatOut Ultimate Carnage. Nejsou to obyčejná "autíčka". Je to hra, ve které nejde jen o vítězství. Jde zde i o peníze, za které si můžete koupit nové auta nebo tuning. A jak tyto peníze vydělat? Samozřejmě vítězstvím, ale i dobrými nárazy do soupeřů, rozmašírováním všech věcí, které sotjí v cestě, vyhozením řidiče z auta předním sklem a různými akrobatickými kousky. Vyhrává ten nejrychlejí nebo ten nejsilnější.
Zamilovala jsem si tuto hru hned po té, co jsem si ji nelegálně stáhla z ulož.to. Je tam skvělá hudba, úžasná grafika, auta rychle jezdí a ty nárazy jsou naprosto realistické. Skvěle si při této hře vybíjím vztek a nebo jen tak jezdím a užívám si tu rychlost, kterou nikdy na vlastní kůži nezažiju. "Nitrooo!"
Vřele doporučuju.
Zde je ukázka...


Shoes

30. července 2011 v 9:25 | Nepochopená |  Fotím
- Kdo nakupuje u "ťamanů" a u poláků?
- Já! A nestydím se za to. Tohle jsou moje neznačkové skaty...




Uvědomení

29. července 2011 v 20:27 | Nepochopená |  Povídání


Až teď to na mě padlo. Teprve teď mi to nějak dochází. A uvědomuju si, že jsem v nepěkné psychické vědomosti.
Uvědomila jsem si, že když jsem doma, nezvládám to. Nemůžu tam být zavřená celý den společně s rodiči a sestrou. Ta celková atmosféra není vždy tak špatná, ale nikdy nevydří déle než několik hodin. A mě to všechno nějak ničí. Ty hádky, zákazy, moje naprosto odlišné názory,... To mě vede k různým věcem. Hlavně k vyhledávání jakéhosi uklidnění, vyšumění pocitů, či vyřčení pocitů. Ale většinou není komu to říct, tím pádem se zahrabávám ve všem možném svinstvu, což mě děsí ještě víc, protože se jim díky tomu začínám podobat. Je to jako kruh a já jsem jako sopka, která má občas strašnou chuť vybuchnout.
A teď, když jsem týden u babičky, jsem zjistila jednu věc. Ačkoli se občas prarodiče pohádají, tak mi to neleze na nervy tolik, jako doma. Nepotřebuju odsud vypadnout ven. Nepotřebuju se uklidnit. Protože JSEM v pohodě. Já tomu nemůžu uvěřit. Mám krabičku, ale nenosím ji s sebou ven. Nepotřebuju cigára, potřebuju si jen někdy s někým pokecat, což zde není problém (navíc mám 24 hodin denně net na svém notebooku).
A to je ta věc, na kterou jsem přišla. Objevila jsem fakt, že dokud nezmizím z domu, tak nezmizí moje podivné chování. Vím to a s těží to ovlivním. A to je špatné, hodně špatné. Nechci se v tom nekonečně utápět. Jsem teď tak ráda, nemám žádný aktuální problém. A problémy, které se se mnou stále vezou už teď nevyřeším. Jsem sama sobě woodoo panenkou... to je důvod, proč mě lidé tolik soudí - jsem prý naivní, jsem emo, jsem trapná, jsem kuřačka pro nic za nic.
Nemůžu tomu uvěřit. Tomu, jaká jsem, jaká je moje rodina a také tomu, jak se umím na blogu skvěle litovat. Pak mají lidé důvod k takovým posudkům o mé osobnosti.

Sen o pomstě /4/

28. července 2011 v 18:35 | Nepochopená
Konečně jsem zahlédla první světla vycházející z města.
Na čele cítím kapičky ledového potu. Dýchám rychle a sýpavě. Připadám si jako feťačka prchající před policisty.
Běžím už tři kilometry v kuse popoháněna vlastním strachem a strašlivou tmou. Na odpočinek nemám ani trochu pomyšlení. Musím najít místo, kde se můžu schovat. Autobusová zastávka je sice útulná, ale je moc veřejná. Co třeba podchod? Tam radši ne, i v noci tudy prochází lidé. Musím se ukrýt někde na okraji města, kde mě nikdo neuvidí a kde nebude pršet, abych tam pár dní přežila, než domyslím, co bude dál.
Už nevnímám to, že stále nekonečně bežím, v hlavě se mi promítají různá místa, která bych si mohla na chvíli "pronajmout". Náhle mi přijde na mysl ten starý seník stojící za městem asi 200 metrů od hlavní cesty. Nikdo už tam dávno nechodí. Hned za ním začíná listnatý les. Snad by se tam našlo nějaké suché místo. Musím se tam rychle dostat a prozkoumat jej.
Najednou se ocitám pod první lampou u cesty. Měla bych se na chvíli zastavit. Ale stát mi jaksi nejde. Chvěju se zimou a obavami, přešlapuju na místě. Hluboký nádech a hluboký výdech. Fúúú. Teď se jen nenápadně dostat k seníku. Rychlými kroky obyčejného kolemjdoucího se prodírám ulicemi...

Toto místo vypadá z blízky poněkud tajemněji než z hlavní cesty. Oranžové grafiti zdobí pravou dolní polovinu velkého vchodu. Po seně zde není ani památky. Kdo ví, jak dlouho už je tato budova nefunkční. Jdu se podívat kolem.
Z druhé strany seníku je malý zastřešený výklenek - snad bývalé místo pro auto? Je to možné, každopádně je to výborné místo pro mě. Něco takového jsem hledala.
S mohutným vydechnutím se svaluju na zem ke zdi. Až teď si uvědomuju, jak mě bolí nohy. Shazuji ze sebe batoh plný všelijakého haraburdí a koukám vyčerpaně před sebe. Zuby mi lehce drkotají zimou. Přede mnou jsou jen stromy a za nimi další a další. Na jednu stranu to vypadá nesmírně bezpečeně jako nějaká ochranná stěna a zároveň ta hustá tma nahání hrůzu. Může odtamtud kdykoli něco nebo někdo vylézt. Nemůžu se ale zabývat svým nekonečným strachem.
Jazyk se po těch hodinách útrap lepí na patro. Měla bych se napít. Zbyla mi v batohu trocha minerálky ze včerejška. Musím si ji šetřit, abych odtud nemusela brzy vycházet.
Co teď?
Nic. Ticho. Chlad.
Nevím, na co mám dřív pomyslet.
Nenávidím se, udělala jsem blbost. Co když mě začne hledat policie? Ale co když ji otec nezavolá? Třeba je rád, že už se o mě nebude muset starat. Přidělávala jsem mu jen potíže. Ale dnes v noci jsem mu byla užitečná. Je to odporná svině! Kdyby žila maminka, vše by bylo jinak. Byli bychom šťastná rodina. Nikdo by se nehádal. Nikdo by nikoho neurážel. Nikdo by se každý druhý den neopíjel. Nikdo by neseděl každou noc sám doma ve strachu. A nikdo by teď nemusel sedět venku a třást se zimou.
Takový pocit jsem ještě nikdy nezažila. Tolik věcí najednou. A všechno se to kupí na sebe.
Chtěla bych se umýt horkou vodou a mýdlem. Kéž by to teď šlo. Ach, Bože, proč tohle musím zažívat? Tohle snad není život, tohle je utrpení! Co mám teď, sakra, dělat!?
Sedím v klubíčku, zahřívám si ruce a třesu se ještě víc než předtím. Je to horší a horší. Jak se toho pocitu zbavit?
Nápad... Šílený nápad, který mi dříve pomáhal. Rychle rozepínám batoh a vysypávám jeho obsah na zem. Šmátrám po stínech, které z něj vypadly. Mobil, mobil, kde je mobil? Rychle... Mp4 přehrávač, rohlíky, šátek, tužka, učebnice,... co jsem všechno měla na stole? To snad není možné! Mobil tady přece musím mít! Blik! Ano, je tady. Bliká na něm zpráva.
Kašlu na zprávu. Otevírám zadní kryt. Ano, je tam... ta malá ostrá věcička - žiletka. Dříve mi pomáhala, teď ji nosím v mobilu pro případy, jako je tento.
Lehce ji uchopuji do ruky... Vyhrnout si rukáv a konečně se zbavit toho všeho bolestí. Ach, ano... - - -

Uběhla minuta nebo snad půl hodiny? Nevím. Pocit úlevy mě vytrhl z času. Cítím najednou, jak mi vlhne nohavice. Světlo, potřebuji světlo. Hledám kolem sebe mobil. Blik! Tady je! Svítím s ním na svou nohu.... červená. Je snad všude. A moje ruka vypadá... děsivě. Bílo černé triko má náhle červené fleky a černá nohavice se ve světle jen leskne. Ne. Vůbec jsem nepomyslela na krev. Byla jsem tak vyděšená. A teď? Teď jsem vyděšená sama sebou. Nevím, co dělat. Sama. Úplně sama ve vlastní krvi. Sama se svým svědomím, se svými podivnými zážitky, se svou žiletkou...

Blood theme - Dexter (piano cover)

27. července 2011 v 17:47 | Nepochopená |  Covers
Můj druhý cover soundtracku z Dextra. Pár chybyček a horší kvalita obrazu, ale poslouchat se to snad dá...


Hotovo!

26. července 2011 v 19:36 | Nepochopená |  Povídání
Pusťte fanfáry!
Dodělala jsem design. A mám z něj radost. Jupí! Bude tady zase nějaký ten rok. A kdo ví, jestli budu mít nervy zase nějaký vytvářet. Heh.
Musím podotknout, že je to AUTORSKÝ design. Moje fotky, moje úpravy, mnou vytvořené pozadí atd. (minulý design byl zhotoven z obrázku, který jsem našla na deviatu).
Snažila jsem se. Snad se vám líbí a je přehledný. Pokud byste mi chtěli něco vytknout nebo poradit, tak napište do komentářů. Budu moc ráda.
Po celodenním bolení hlavy a sezení doma se těším na večer. Zase přijdu pozdě domů, chňá! Alespoň večer se nenudit.
Tak i vám přeji pěkný večer.

30 Seconds To Mars - From Yesterday

26. července 2011 v 16:44 | Nepochopená |  Rock
Zamilovala jsem s edo 30 Second To Mars. Jsou naprosto úžasní. Mají emotivní skladby a zvláštní klipy. A navíc se mi moc líbí ten zpěvák, který mimochodem hrál hlavní roli v mém oblíbeném filmu Requiem za sen.


Where is home?

26. července 2011 v 9:44 | Nepochopená |  Povídání

She said: Sometimes I feel like shit. ... Where´d you go? I miss you so...

Ta písnička mě jednou zabije. Je moje srdcovka.
Včera večer jsem se rozhodla jet za svým ex a vrátila jsem se až v jednu ráno. U babičky není tohle "večerní" chození ven není žádný velký problém. Kdybych tohle udělala doma, mno vlastně už jen myšlenka o tom, že někam půjdu v devět hodin večer matku rozčílí natolik, že bych ani nechtěla vidět a slyšet, co by dělala, kdybych přišla v jednu ráno.
Každopádně... byla to podivná návštěva. Alespoň z mé strany (vím, že to teď čte). Nechtěla jsem, aby se to tak vyvinulo. Připadalo mi, jako bychom už znali jen minimálně. Nevím, jestli byl dobrý nápad tak jedzit.

Celé tyhle prázdniny jsou zatím celkem v pohodě. Jen tajně doufám, že budu mít více zajímavých zážitků a že nebudu trávit dny u notebooku, jako teď. Jen večerní "procházky" na hřiště to trochu lepí.
A naprosto nechápu to, jak jsem čím dál víc v háji z toho, že jsem vyšla základku... Tak nějak mě to mrzí. A chybí mi někteří lidičkové. Strašně moc.

Ach, ty chudinko trapná! Jdi někam s těmi svými keci!
Ok.
Kušuj!
Však já už jdu. Ahoj.

Rok a dva měsíce (menší info)

25. července 2011 v 12:12 | Nepochopená |  Povídání
Tento blog má už rok a dva měsíce. Já bloguju už asi čtyři roky. Už mám nějaké zkušenosti...
A proč to tady teď píšu?
Napadlo mě, že bych si mohla změnit vzhled blogu. Tento černo-modrý design je zde už od samotného zrození internetové adresy non-exception.blog.cz. Líbí se mi, myslím, že se mi tenkrát celkem povedl. Nechce se mi jej měnit, vím, že s novým designem to bude zase hodně složité. Jsem puntičkářka, takže jsem schopná jej vytvářet i týden. A nejhorší je, když mi něco nejde nebo se něco pokazí - pak mám chuť s tím v polovině seknout.
Takže tímto vás chci poprosit o trpělivost, pokud se zde nebude možné orientovat, bude zde menší chaos - hlavně ve vzhledu. Dokud nebude hotový design, tak tady asi nepřibyde moc článků a podobně.
Ono je to vlastně jedno, jestli vám to dávám na vědomí, nebo ne. Jen nechci, abyste si mysleli, že jsem se zbláznila, když to tady bude vypadat neuspořádaně. Heh...
Děkuji za pochopení. :)

Tak mladí - ovlivnění, zlomení, špatní...

24. července 2011 v 23:57 | Nepochopená |  Povídání
Je pozoruhodné, jak si 15ti letý člověk dokáže pokazit život. Jsme tak mladí, ale už toho mnozí z nás dokázali hodně podělat. Holky se malujou sotva dovrší třináctého roku, kluci pijou, kouříme, sedíme do noci venku, chceme se stát dospělými, ačkoli absolutně nemáme potuchy, co znamená zodpovědnost, jakou mají peníze cenu, nevíme, co je to pracovat, vydělávat si na živobytí... ale "užíváme" si život díky všem možným špatným věcem. Ach, je to tak děsivá představa, ale paradoxem je, že se do této společnosti velmi dobře řadím.
"Prázdniny budu prožívat slušně, nejslušněji, jak jen to půjde. A budu se snažit..." > Kecy. Velké oči, silné řeči. Jak jsem mohla věřit tomu, že to vydržím!? Týden. Uběhl týden bez všeho. Jen já, uhádaní rodiče, uhádaní prarodiče, můj notebook, klid, nuda - a časem se z toho stala nesnesitelná nuda. Vyrazila jsem ven a samozřejmě jsem se zapletla s těmi lidmi z hřiště. Dnes do jedenácti, naštěstí střízlivá, ale celkově z toho nemám dobrý pocit. Je super si takhle pokecat, vykašlat se na svět a jen v kouři posedávat. ALE...
Každopádně se to od 1. září radikálně změní. Chci se učit. Chi být dobrá. Chci jet víc sama za sebe, neohlížet se na nějaké stupidní partičky lidí, kteří kašlou na školu. Snad se to podaří. Musí se to podařit.
Takže teď půjdu spát. Protože za pár minut začne ráno. Heh... Dobrou.