Červen 2011

MoTTo 40.

30. června 2011 v 16:00 | Nepochopená |  MoTTo týdne
Nešťastný člověk se může osvobodit jenom zapomenutím nebo sněním.

I don't want it...

30. června 2011 v 14:31 | Nepochopená |  Povídání
A je to za mnou. Patnáct let života. Tolik věcí jsem už zažila. A najednou odcházím ze základní školy. Moc mě to mrzí, ta skvělá škola mi bude chybět. Jsem ráda, že jsem dnes stihla všem poděkovat. Poděkovala jsem paní učitelce náboženství, díky které jsem v páté třídě přestoupila na církevní školu.
Teď, když odcházím, jsem jí za to moc vděčná. Všechno, co jsem se zde naučila, všichni ti lidé, kteří mě ovlivnili a mnoho toho se mnou zažili… Na to nikdy nezapomenu.
Nelehce se mi loučilo. Popravdě řečeno - na gympl se vůbec netěším. Ale snad to tam nebude tak strašné. Dokonce budu pravděpodobně ve třídě s některými svými spolužáky ze základky, ale nejsou to zrovna ti, se kterými bych chtěla strávit další lét A je to za mnou. Patnáct let života. Tolik věcí jsem už zažila. A najednou odcházím ze základní školy. Moc mě to mrzí, ta skvělá škola mi bude chybět. Jsem ráda, že jsem dnes stihla všem poděkovat. Poděkovala jsem paní učitelce náboženství, díky které jsem v páté třídě přestoupila na církevní školu. a školy. Myslím, že celá naše třída byla úžasná. Vždy se našly nějaké chyby či konflikty, ale dohromady nám bylo dobře. Dvanáct lidiček, na které nezapomenu.
Doufala jsem, že všem popřeju pěkné prázdniny, krásný život a půjdu domů. Ne, mýlila jsem se. Bohužel jsem také spadla do plačícího kroužku. Já, ta která se stydí plakat už jen sama před sebou, plakala před lidmi ze školy.
Nejhorší pro mě bylo "rozloučení" s panem eS. Naprosto mě odrovnalo. Nechce se mi věřit, že to tak nějak končí a začíná něco úplně jiného. A taky rozloučení s MarYí. Člověk si řekne, že je to ok, že se nemusíme loučit, protože bydlíme jen pár kilometrů od sebe. Ale já vím, jak to bývá. Už jsem se jednou stěhovala a loučila se s mnoha lidmi. Také vzpomínám, jaké to bylo s panem ZeT. Všechno je to podobné. Myslíte si, že i přes nějakou změnu jste nerozluční. Ale časem přijdou jiní lidé, jiné prostředí, jiné problémy a všechno se nějak ztrácí. Ale tyhle dva lidi vážně nechci ztratit (pana eS a MarY).
A buďte rádi, že mě nemůžete vidět, jak píši tento článek a poslouchám u toho muziku. Dojemnější hudbu už doma asi nemám. Heh.
Ale ještě není všechno zdaleka tak pryč. Pozítří odjíždím na dvoutýdenní tábor, kde ještě uvidím několik skvělých lidí a doufám, že tam bude sranda a nové zážitky. Budu spát ve stanu s tou nejoptimističtější osůbkou na světě. Jak já jí tu vlastnost závidím.
Měla bych už s těmi svými dojemnými a hezoučkými žvásty přestat. Blog je úžasný vynález. Říká se, že ženské mají tu výhodu, že v sobě umí všechno dusit, aby někomu neublížily nebo proto, že se třeba bojí. A to já umím. Ale přichází na mě ty chvíle, kdy musí všechno pryč. A od toho je blog, opuštěná místa v přírodě a kopce v okolí Hradce. Pokud nebude pršet, tak se tam dnes vydám. A bez cigárka. Protože já přece nechci kouřit. Přemluvili mě a změnili mě.
Pozn.: Pod tímto článkem je rozlučková video-prezentace naší třídy, kterou jsem vytvořila na "poslední zvonění". Upozorňuju, že trvá necelých patnáct minut.
Pozn.2: V průběhu dvou týdnů, které strávím na táboře, zde budou možná přibývat nějaké přednastavené články. Ale bude jich jen pár.



MoTTo 39.

26. června 2011 v 17:26 | Nepochopená |  MoTTo týdne
Kulturnost je nátěrem, který lze snadno rozpustit v alkoholu.

(Malá přestávka s motty končí. Nějka jsem neměla náladu vymýšlet či hledat něco chtrého. Ale pokusím se zase něco najít nebo vymyslet.)

Neupřímné „Mám tě ráda“

25. června 2011 v 18:27 | Nepochopená |  Povídání
Konec základní školy se přece musí nějak oslavit. Tak jsme tedy uspořádali třídní rozlučkový večírek. Neočekávala jsem nic velkého. Vzala jsem krabičku, někteří spolužáci vzali taky krabičku, jeden rum, víno, tráva a samozřejmě plno kofoly a jídla. Plánovala jsem, že se buď opiju, nebo zkouřím. Nějak jsem to sloučila. Jeden rum nestačil. Naštěstí bylo tesco za rohem. Bože, já pila jak stará alpa! A ty cíga jsem radši nepočítala. Vím akorát, že moje krabka padla tak na dva tahy.
Není se čím chlubit. Je to taková potupa! Já se vždycky snažila být tak slušná, ale nějak se ta snaha vytrácí. Teď mě za to nesnesitelně bolí břicho. Za chvíli to přejde, pan ibuprofen je můj kámoš.
Ale musím se přiznat, že to byl ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila. Nebyl to jakože pocit opravdové radosti z něčeho, ale byl to spíš takový tělesný pocit blaha. Lehla jsem si bez okolků na zem a koukala jsem na nebe. Všechno se tak pěkně točilo, všichni se smáli, tancovali na ragge (které mimochodem nesnáším, ale v tu chvíli se mi to strašně líbilo)… Jsem asi ten typ, který je v podnapilém stavu až moc v pohodě a klíží se mi přitom víčka. Já řekla snad každému ze třídy, že ho mám ráda. Ne, že by to nebyla pravda, ale u některých mi to připadalo tak neupřímné. Měla jsem takové ty pětiminutové monology o tom, jak si toho daného člověka vážím a co se mi na něm líbí či nelíbí. Teď, když na to vzpomínám, tak si připadám strašně trapně. Tohle mi vždycky dělalo problém. A stále dělá. Lidem, které mám vážně ráda, jsem to doslovně spíše neřekla, než řekla. A těm, kteří jsou pro mě "jen spolužáky" jsem to včera řekla minimálně třikrát!
Takže moje pocity jsou smíšené. Jsem naštvaná na sebe, že jsem to tak přehnala ("ožrala jsem se do němoty" jak se to říká, pamatuju si jen útržkovitě to, jak jsem se dostala do postele u spolužačky doma). Nenávidím se za to, jak se chovám a jak se neumím ovládnout. A taky za to, že můj pud sebezáchovy je na stupnici od jedné do desíti na číslici JEDNA. Ale zároveň to byla skvělá akce, kterou jsem absolutně nečekala. Zažili jsme hodně srandy. A nechce se mi věřit, že za pět dní se už nebudu pravidelně vídat ve škole. Samozřejmě, že mě občas sr*li, ale budou mi chybět. A ta pěkná malá školička mi taky bude chybět. To se musí zažít, ty školní akce, třídní vtipy, učitelé, mše a kaple a hlavně ti lidi, kteří to tam takové dělají. Jediným paradoxem je, že ředitel školy je povahově největší kokot jakého jsem kdy poznala.
Ok, nebudu tady dojímat sama sebe. Myslím, že poslední den na základce bude pro mě celkem… zvláštní.
Přeji pěkný den.
A prosím vás - nepijte rum, kofolu, birela a víno dohromady. A hlavně k tomu NIC nekuřte! :D


PS. Chtěla bych dodat, že jsme se s Bobem domluvili, že budeme od pondělí abstinovat. Jsem zvědavá, kdo z nás vydrží nejdéle. Beru to jako "hru", která by mi nějakým způsobem měla pomoci.


This feeling

23. června 2011 v 20:02 | Nepochopená |  Povídání
I feel like he. I hope that tomorow it'll be better...

Bloc Party . Banquet

22. června 2011 v 21:06 | Nepochopená |  Rock
U této skladby jaksi nestíhám text, ale i přesto se mi líbí. Má takovou zvláštní melodii a rytmus. Je totrochu klidnější věc od Bloc Party.
Musím se přiznat, že ten černoch mi absolutně nesedí vzhledem ke zpěvu. Vždy, když to poslouchám z empéčtyřky, představuju si někohoo úplně jiného. A nebo nejlépe nikoho. Jen jakýsi hlas ze sluchátek.


Don't tell me...

22. června 2011 v 20:31 | Nepochopená |  Rock
Hitovka mého mládí. A jak to tady Avril tehdy slušelo.


Selfish or Stupid?

21. června 2011 v 16:04 | Nepochopená |  Povídání
Já kráva (blbá říkat nebudu, páč Bobík si to nepřeje) jsem tady včera psala opak dnešního dne. O tom, jak si nezapálím a jak se vykašlu na písemku z chemie. Samozřejmě, že jsem se na tu písemku naučila a to, co jsem nestihla skončilo na táháku. A po obědě (ačkoli jsem skoro žádný nesnědla) jsem si dala víc než dost. Ach, Bože, jsem tak nespolehlivá a špatná. Taky jsem za to zaplatila. K ranní bolesti břicha se teď přidala i hlava. Doma hodit tašku ke stolu, zapnout pc, vzít si prášky, uvařit kafe. Matka mě doma celkem štve. Pořád očumuje a vyptává se. Jsem tak neupřímná a hnusná dcera. Snažím se k ní chovat co nejslušněji. Obnáší to samozřejmě plno lží a přetvářky. Ona vlastně nic neví. Doufá, že moje známky mluví za vše. Chytrá holka, která je občas trochu drzá.
Tohle není dobrý. Sakra, proč já se vždycky nechám ukecat? Tak nervózně jsem dnes spěchala domů na dřívější autobus, abych nechytla žádné pokušení. Samozřejmě jsem musela potkat VG a už to šlo…
Nebude šťastný. Nejsem šťastná. Jsem v háji. Depka z "pěkně stráveného odpoledne". Skvělé. Děkuji sama sobě za to, co si provádím.
Tábor bude utrpení, koncentrák. Ale právě proto jsem tam přece chtěla jet! Abych se alespoň na dva týdny dostala pryč z domova s tím, že budu ok.
Protiřečím si. Protiřečím si každý den. Tohle se fakt nedá. Proč se prostě neumím rozhodnout?
Potřebuju pomoc. Ale když přijde, tak na ni kašlu. Nechat se unášet proudem není jen tak. Musím se hlídat. Snažit se. (To jsem říkala i včera, a jak to dopadlo?) Celá tahle věc je jeden velký průser. Celý můj dosavadní život je průser.




Stop smokin'?

20. června 2011 v 20:26 | Nepochopená |  Povídání
Je to tak naivní! Už mi to absolutně leze krkem! Nesnáším to! Nechce se mi přestat. Chci se na všechno vykašlat.
Ale vím, že on říká pravdu. Chce mě napravit. Je vlastně milej. Kdokoli jiný by mi tyhle věci mohl říkat pořád dokola a poslala bych ho do háje. Ale ho ne... teda... jednou asi jo, ale ne narovinu --- Nechápu proč mám vždycky takový divný pocit, když ho zklamu. Strašně si to potom vyčítám.
Nesnesu tu představu, že za necelý měsíc už na mě nebude nikdo takový "dohlížet" osobně. Mám dvě možnosti - snažit se, dát si plno předsevzetí, hlídat se, být "hodná" a nebo se na to úpůně vykašlat. Pokud to půjde, tak se budu snažit samozřejmě. Ale bude to dost těžké. Vlastně to bude takový můj maxiprůser, se kterým si budu muset poradit sama.
Já blbka.
Moje naivní řeči.
Ale zas tak blbá nejsem.
Budu mít na výzo asi jen jednu dvojku. Heh.
Takže zítra si nedám. Ale na tu písemku z chemie se vykašlu. Stejně mám dvojku.
Tak já zase půjdu. Vrátím se zase, až se mi cosi šíleného odehraje v hlavě.

The Pianist

19. června 2011 v 15:31 | Nepochopená |  Co mě zaujalo...
Včera jsem se na doporučení mojí spolužačky koukla na film Pianista.
Naprosto mě odrovnal. Je to polský film o druhé světové válce natočen podle pravdivých událostí a zážitků jednoho úžasného pana pianisty. Nádherně tam hraje Chopina. Je to první film, který ve mě vážně vyvolal ten podivný pocit lítosti a nespravedlivosti války.
Tady je trailer: