Březen 2011

At Home

30. března 2011 v 9:24 | Nepochopená |  Povídání
Po deváté ráno, středa, 30. března... a já sedím doma.
Přiznávám, radši bych teď byla ve škole.
Ne, že by mi vadila skutečnost, že nemusím dnes psát písemku z přírodopisu. Ale snadno bych se ji včera naučila, kdyby moje matka netrvala na svém.
Měla jsem dnes hrát na koncertě. Na to skvělé černé křídlo ve dvoraně zámku. Ale nejsem si stoprocentně jistá. Chci ještě trochu času. Zahraju si příště. Když jsem tohle řekla matce, pochopila mě (kupodivu) a začala k tomu přidávat další věci: "Co by sis vzala na sebe? Máš jen jednu slušnozu sukni a v ní nechceš chodit. A nemáš ani jedno slušné triko nebo halenku! Nepřipadá v úvahu, nemůžeš hrát. Jen bys tam udělala trapas. Napíšeš zítra učiteli, že ti není dobře a zůstaneš celý den doma, aby tě někdo nepráskl." Pamtuju si její proslov doslovně. Mluví takto často, ale většinou proti mé vůli. Teď se mě ale zastala. Horší bylo to, že když přišel otec domů, řekla mu to a on byl naprosto proti. Samozřejmě začala každodenní hádka o ničem. Kvůli mě. Chtěla jsem se ohradit, že mi nedělá problém jít do školy, ale hrát nechci. Ale nikoho to nezajímalo. Prostě si museli zase vybojovat svůj názor a nikdo jim do toho kecat nesmí. Klasika. Zavřela jsem se do pokoje, sluchátka v uších a bylo mi celkem jedno, jak to dopadne. Už jsem otvírala sešit, abych se na to podívala, ale přišel otec a řekl... "Víš, co? Mě je to jedno. Matka tě chce vychovávat podle své stupidní výchovy, tak ať si tě vychovává. Jste všichni stejní, vy kosteloví... Pch!"
Tralalá.
A tak jsem se dnes ráno probudila bez nataženého budíku. Pomalu jsem vstala. V pohodě jsem vkráčela do kuchyně, abych si udělala snídani a najednou... najednou byl můj volný den zkažený. Ty jejich keci! Bože, radši bych nebyla. Nebo byla, ale ve škole.
Naštěstí teď odjeli k holiči. Nevím proč, oba mají na hlavě pár vlasů. Otec je má navíc šedé s tunou gelu, aby nevypadal tak staře. Ale když chtějí být plešatí, tak prosim - běžte si ke kadeřnici. Alespoň budu mít chvíli klid.
Dokonce jsem si před chvílí vynahradila tělocvik. Zacvičila jsem si a taky jsem si dala půlhodinku aerobiku. Heh. Celkem mě to baví. Ještě jsem si chtěla jít ven zaběhat, ale matka mě zamkla a trvá na tom, abych byla doma. Aby se náhodou patnáctileté holce venku v devět ráno něco nestalo.
Ale kašlu na to.
Budu se koukat na House do té doby, než přijdou s pleškou na hlavě a svým úžasně nakrknutým tónem v hlase mi přikážou udělat nějakou prácičku.
To mám za to.
Za všechno.
Vždycky z toho vyjdu nejhůř.
A nikdo mi nechce věřit. Vím to.
Pche.
Nebaví mě to.
Nemá někdo číslo na Polednici nebo takového toho pána v hábitu s kosou v ruce? Nudím se, snad bych si s nimi popovídala a uzavřeli bychom nějakou dohodu...

Daniel Lanois - Fire

28. března 2011 v 20:06 | Nepochopená |  Ostatní
Naprosto úžasná písnička.
Zazněla také v Houseovi.


Jsem si toho vědoma, ale nehodlám s tím radši nic dělat

27. března 2011 v 18:53 | Nepochopená |  Povídání
Byla jsem na kopcích. Něco jsem nafotila. A nevěřili byste, koho jsem potkala - mrtvou srnu. Bylo to jako v nějakém hororu. Někdo jí totiž usekl hlavu a vzal si ji domů.
A teď?
Sedím doma. Sama. Nešťastně štastná. Čistá, ale s výčitkami. A hlavně taaak naivní.
Ano. Vím to. Vím, že se neumím ovládnout. Řekněme, že tohle se už asi nezmění.
Potřebovala jsem to, ale přitom to bylo absolutně odporné. Všechno.
Vždycky budu mít podivné masochystické a sebevražedné sklony. Toho se asi nezbavím. Vlastně mi to už je celkem jedno. Na jednu stranu nesnáším samotu a trápení, ale na druhou stranu strašně ráda trpím. A miluju to, když jsem sama doma. Miluju svou nesvobodnou svobodu. Málokdo to pochopí...
Mám prostě chuť vyzkoušet všechno, co je nebezpečné - nějakým způsobem mě to přitahuje.
A díky tomu všemu začínám pochybovat o své víře. Nejsem si jistá v mnoha věcech. Samozřejmě, že věřím v Boha, ale velký problém je v tom, že moje hříchy nejsou jen tak ledajaké. Můžu zpytovat svědomí, litovat, vyčítat si všechno, ale vzápětí zase budu přemýšlet o tom, jak udělat další blbost. A to je celý začarovaný kruh, ve kterém se moje mysl pohybuje. Nenalézám v tom žádný smysl. Ale nalézám v tom nestreotyp. Nenávidím stereotypní dny, ale zároveň jsem zarputile stálá a nemám ráda změny.
Eh, najde se teď někdo, kdo mě chápe?
Budu hádat, kolik vás je...
Takže tipuju, že tento článek viděly asi troje oči, z toho jedny si přečetly pouze první dvě věty a zbytek si myslí, že jsem blázen.
Můj typ je... pozor, chjvilka napětí. Ještě chvilku. To vás napínám co? Jste netrpěliví? Hm? Tak dobře... myslím, že to bude asi číslo: NULA!

Tralalá.
Nezbývá mi nic, než se jít osprchovat. Mám chuť si umýt vlasy. Miluju vodu. Horkou vodu.
A nebojte, ve sprcháči se nedá utopit. Bohužel.

F. Chopin in my hands

26. března 2011 v 20:14 | Nepochopená |  Povídání
Kvalita - celkem špatná.
Spokojenost s výkonem - osm z desíti.
Musím to ještě zlepšit. Příští týden mám tohle hrát na koncetě...
Nechce se mi. Ale je to pěkná skladba. :)


Krajinka

24. března 2011 v 20:24 | Nepochopená |  Fotím
To jsem tak jednou stála s cigárkem v puse a s foťákem v ruce na jednom z kopců...


Západ

24. března 2011 v 20:15 | Nepochopená |  Fotím
Jako lampička v šeru. Jako žlutý míček padající za kopce...
Takový je výhled z mého pokoje.







Není to nádhera?

23. března 2011 v 18:31 | Nepochopená |  Fotím
Pro tyto chvíle stojí za to žít a fotit.

Kliknutím fotku zvětšíte.

Becherovka (full song)

23. března 2011 v 18:31 | Nepochopená |  Ostatní
Skvělá věc tohleto...
Ovšem Becherovku, tu moc nemusím. :)


Identita

22. března 2011 v 18:16 | Nepochopená |  Povídání
Kamarád, se kterým si píšu si myslel, že mám více identit. Nebyla to pravda, jen si s ním hrály moje spolužačky. Nakonec jsme si to vyjasnili a je to ok.
Donutilo mě to ale zapřemýšlet, jestli doopravdy nemám více identit. Jsou dny, kdy se chovám jako někdo jiný. A jindy se zase chovám naprosto divně nebo rozjařeně. Vlastně se nikdy nechoám normálně. Normální stav neexistuje.
Podivné. Jako bych já nebyla já. Měla bych se ustálit.
Dnes i včera jsem se na všechno naprosto vykašlala. Na učení, na školu, na dobré chování. Občas se napomenu "co to meleš za blbosti!?", ale pak v tom pokračuju dál. Někteří na mě v poslední době koukají a ptají se mě, co se mi stalo. Už delší dobu jsem se takto neodvázala. A teď nevím, co to do mě vjelo. Nedá se říct, že bych byla zrovna šťastná. Chovám se spíš provokativně a vtipkuju proto, aby nešlo nic poznat. Ale nějak to přeháním. Jsem sprotá a chovám se jak pipina...
Měla bych to vrátit zpátky. Nechci být školní drbna, která se křečovitě směje přes celou školu, aby ji každý viděl. Vlastně ani nechci jít vidět. Chovám se tak hlavně vě třídě. Jako bych si chtěla dokázat, že nejsem nevýznamný člen třídního kolektivu.

Kua. Teď mi dochází, že se snažím o něco, co je mi potom nepříjemné. Když se totiž trochu odvážu, tak jsem schopná říct skoro všechno ohledně mého soukromí a později toho lituju. Nechci, aby mě každý znal.
Hele, měla bych se vrátit zpět. Žádné zasahování do soukromí, žádné otevírání. Kašlu na to. Myslela jsem, že bude super, když budu jako jedna z "Lucinek", ale není. Kašlu na to. Jsem naivka.
Člověk by měl najít svou "dentitu". Měl by se chovat tak, jak uzná za vhodné. Neměl by se přervařovat - tak jak to někdy dělám.

Iron & Wine - Passing Afternoon

21. března 2011 v 19:57 | Nepochopená |  Ostatní
Moc pěkné, klidné, příjmené, ale zároveň trochu smutné.