Nas**t!
Já vím, že se učím sama pro sebe. Ale...
Skoro každý, koho znám, dostává za dobré známky něco, co ho motivuje, aby se takto učil dál. Ale já nedostávám nic. Nikdy. Žádná motivace. Ale i přesto se učím.
Dostala jsem na poletí samé jedničky. Jsem dokonce lepší než moje sestra, která je v třetí třídě a dostala dvě dvojky. Nic jí neřekli. Prostě nic. Zatímco já bych už byla nucena poslouchat keci o tom, že to musím zpravit a tak. Ale když jsem teď "výborná", tak mi nic neřeknou. Prý se učím sama pro sebe. Ani ten posranej počítač mi neodblokují!
Nemám chuť jim ho stále přenastavovat. Zase by nastala hádka o ničem.
Štve mě to.
Alepsoň blbej comp.
Ale ne. Prostě ne. Vždy si musím čekat, než se někdo z nich uráčí mi zapnout a odheslovat počítač.
Nevidím důvod k zaheslování.
Ale oni ano.
Prý bych si neplnila své povinnosti. Pff. Před rokem byl počítač volně přístupný a měla jsem samé jedničky stejně, jako teď. Ale to nikdo nevidí.
Víte, nesnažím se ve škole proto, abych za to něco dostala, ale proto, abych potom doma neměla problém. Je to dost divná motivace, co?
Nebaví mě to.
PC je jedna z mála věcí, která mi pomáhá odreagovat se. Můžu si zde povídat s kamarády, protože tady - v naší díře - žádné kamarády nemám. A celkově.
Možná bych chtěla i s počítačem pracovat. Třeba jako nějaká programátorka nebo tak něco.
Ale kašlete na to.
Dělám vědu z pitomé zaheslované krabice.
Stejně mě nikdo nechápe.
A každej má svých starostí dost.
Já přece nikoho a nic nepotřebuju...

Ale to nemá cenu rozvádět.
Běžte mýt nádobí, běžte si zakouřit do garáže, běžte na tu svoji párty, běžte navštívit tatínka, užijte si krasobruslení v telce, běžte domů,... Máte na to právo. Jen já nemám právo na to, na co bych právo chtěla mít.
A zase se chovám jako malý ufňukánek, který má nejhorší život na světě. Ale to není pravda. Jen to občas přeháním. Schází mi pár věcí a některé záležitosti mi připadají strašně nespravedlivé.
Celý svět je nespravedlivý.
Všichni lžou.
Nezbývá nic, než být jako všichni. Přetvařovat se a tím zároveň i lhát.