Září 2010

Ničíte mě

11. září 2010 v 19:33 | Nepochopená |  Povídání
Valí se to na mě ze všech stran. Je toho na mě moc. Přestávám přemýšlet. Nevím, na čem jsem. Umírám touhou po tom, být zase v pohodě. Cítit se svá, živá, šťastná.
"Oni" jsou podivní. Chvíli jsou pohodoví a chvílí neúprosní cholerici, kteří se dokážou jen hádat, nadávat a nechápat. "Ona" mě ponížila. Chce změnit můj pohled na svět. Ale já jsem se rozhodla pro svůj názor. Jako dítě se cítím zmateně. Na jedné straně se ve škole učím to, zatímco "oni" mi říkají ono. Takže čím se mám řídit? Nevím. Navíc jim nevěřím. Nedokážu to. Někdy jsem se v tomto blokla. Zabarikádovala. Odstřihla jsem se od nich v této věci. Už si ale nepamatuji proč. Vím, že když ze sebe vyřknu něco citlivějšího, tak to nechápou. Májí mě za blbce. A jakmile je to něco závažnějšího, hned se o to podělí se známými lidmi. A nejen to. Utlačuje mě to. A rozčiluje. Neumím jim důvěřovat.
Nikdy jsem nezažila tak silný nával zlosti a smutku zároveň. Měla jsem chuť si ukopnout nohu o zeď a praštit mobilem o zem. Vyřvat se na poli a vyplakat. Vlastně jsem to udělala, ale noha zůstala v pořádku. A...a...
www.non-exception.blog.cz

Připadala bych si trapně. Před tebou i před všemi. Nicméně, byl to strašlivý pocit. Nikdy to už nechci zažít. Tak obrovská nejistota, strach, deprese a zlost. Když si to teď vybavuju, naskakuje mi husí kůže a příchází to zpátky na mě potichu a nenápadně. Pomoc...
Ne. Jen to ne.
Bude to ok.
Jen kdybych mohla- Kdybych alespoň nechtěla- Ale já chci. Musím to mít. Nezvládnu to! Kua!
A On. On mi lhal. Hnaly se mi slzy do očí. Nikdy bych se to asi ani nedozvěděla. A teď nevím, jestli ho chci znovu vidět. Je skvělý. Úžasný. Milý. A až moc kamarádský - jako já. V tom je ta potíž. Bolí to. 
Něco je špatně. Něco?
Cha, něco. Všechno je špatně!
A paní ÁKá taky není v pohodě. Moc mě to mrzí. Popravdě řečeno, něco si vyčítám a nevím proč. Nic jsem jí neprovedla. Ale i přesto. A ty dvě zasrané slečínky, co sedí za námi, jí to zhoršují svými "skvělými, nejúžesnějšími, barbínovskými a příjemně stíracími hláškami." Nechápu, jak jsem si nimi mohla dříve rozumět. Jsou tak pomstichtivé i přesto, že jim nikdo nic neudělal. Musí být stále IN!, musí být originální, musí být nejlepší a nikdy se nesmí stát to, že budou pozadu nebo přijdou o nějakou zvláštní příležitost.
Ale nebudu se zabývat nějakýma "dospělačkama" ze třídy, které potřebují být zajímavé a středem pozornosti. Je mi jedno, co si o mě myslí. A ať si myslí i o sobě co chou, je to jejich ego. Ať si tu "slávu" užijou. No prosím. Užívejte si to. Já na váše výmysly totiž zvysoka seru!

Tak. Teď je to lepší. Něco jsem ze sebe dostala. Jen kousíček svého - nazvěme to třeba - trápení... Ale pomohlo to.





Serj Tankian - Sky Is Over

10. září 2010 v 21:41 | Swip |  Videoklipy

Moc pěkná skladba. A ten klavír...


System Of A Down - Revenga

7. září 2010 v 17:44 | Swip |  Videoklipy
Bez komentáře. Skvělá.


Kráva

6. září 2010 v 18:37 | Nepochopená |  Povídání
Stále víc si uvědomuju, že jsem žárlivá. Akorát jsem si to nikdy nechtěla přiznat.
Je to tak divný pocit. Někdy mi je to úplně jedno a někdy mě úplně drtí, když se někdo můj blízký baví s někým jiným. A je to až k smíchu, co mě napadá za voloviny. Ani nevím, proč. Moje city se zbláznily. A stále blázní.

Jela jsem dnes do města. Když jsem viděla některé lidi, tak jsem si pomalu uvědomovala několik věcí.
Zaprvé. Takhle bych asi dopadnout nechtěla.
Zadruhé. Ach, jak já jim závidím.
A zatřetí. Proč se čumím cizím lidem do života?
Připadá mi, jako bych něco ztratila. Něco mi chybí. Umírám touhou po tom, to mít zpět. Tu jistotu, nenucenost,... a lásku? Nevím. Chybí mi rameno, na které můžu svěsit hlavu. Chybí mi to teplo. A "sluníčko", které mě kdysi hřálo.
A teď se utápím v sebelítosti. Utápím se v tom, že mi chybí dva skvělí lidé. Nemají čas. A jsou daleko. Bojím, se, že jednoho z nich už asi ani neuvidím. Chci zase prázdniny. Ale taky chci školní rok zároveň. A většího debila už ze sebe nemůžu udělat, že? A teď se stydím za to, že to říkám.


Rodiče. Prokoukli to. Moje posrané lži a žvásty. Měla jsem se schovat. Nic jsem neměla nikomu říkat. A nic jsem neměla nikdy dělat. Já kráva jsem to posrala. A teď na mě stále dorážejí a vyhrožují mi... Bojím se toho, co bude dál. Vždy, když o tom začnou mluvit, ztratím řeč a mám chuť do něčeho kopnout. Mám chuť si něco udělat, jenže nemůžu, protože by se to ještě zhoršilo.
Jsem pitomá, pitomá, pitomá. A chce se mi brečet.
I přesto, že mi "vypisování se" pomáhá, tak dnes to nepomáhá. Nemůžu to tady jen tak vypálit. Vím, že to nečte nikdo, kdo mě osobně zná (až na pár vyjímek), ale i přesto mám strach. Stydím se. A to se nestává tak často.
Odpusťte. Ani psát mi už nejde. Dokonce ani povídky už nepíši. Čekám jen na to, až nám učitelka ve škole zadá téma slohové práce. V té se vyžiju (pokud budu v pohodě).
Do háje!
Udělala jsem píčovinu, takovou blbou pitomost.

Zařvat si.
Říct všechno naplno a nemuset poslouchat cizí nekladný názor.
Nebýt tady, schovat se, zakuklit se na pár let.
To chci. Ale...
Nemůžu.
Říkala jsem, že jsem kráva, ale měním názor. Když takhle sleduju ty pitomé a vlastně úplně pohodové krávy, které se naproti našeho domu pasou, tak si říkám, že nemají co zkazit. Nic svým přežvykováním a procházením nepokazí a nemusí nic řešit a napravovat. Jsou naprosto klidné a pohodové. Ani city nemají. Když to na ně přijde, tak na někoho skočí, udělají si telátka a mají hned o zábavu postaráno.
Takže nejsem kráva.
Ale chtěla bych.
Moje naivní názory jsou určitě k popukání, že?
Ušetřím vás toho. Končím.

MoTTo 11.

6. září 2010 v 16:00 | Swip |  MoTTo týdne

Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem.


Když nejistota převládá nad jistotou

3. září 2010 v 18:09 | Nepochopená |  Povídání
www.non-exception.blog.cz
Takže?
Dnes jsem měla po dvou měsících hodinu klavíru. Dokonce jsem se těšila. Ale nemohla jsem do ní očekávat víc, než poslech nových skladeb (Bach, Beethoven, Chopin a Debussy) a čtení nových not. Připadala jsem si skoro až trapně. Jako malé dítě. Jsem v prvním ročníku druhého cyklu (což znaměná osmý rok hry na klavír), ale seděla jsem tam, luštila jsem noty, které mi i přes moje velké snažení diktoval učitel těsně za mými zády. Mačkala jsem jednou prsty jednu klapku po druhé a v duchu jsem se sama sobě smála a vyčítala jsem si, že jsem si to radši pořádně nepřečetla doma. Ale časem se to naučím a pak už to půjde hladce. A bude mě to bavit.
Přišla na mě velká nejistota a nerozhdonost. Větší než kdy jindy. Nevím, kterou školu si mám vybrat. Mám návrhy. Ale každý má své proti. Navíc nevím, jestli mě bude bavit to, co chci.
Gympl je Ok. Dojíždění - skvělé a vyhovující. Jenže nevím, jak budu zvládat fůru učení. Už teď jsem ze školy otrávená. Navíc se budu učit mnoho věcí, které mi budou absolutně k ničemu! Nechce se mi tolik učit. Asi nebudu spokojená...
Chci jít na pajdák. Ale je to daleko. Strávila bych polovinu dne ve škole a v autobuse (a to doslova). Jenže zase by to bylo asi snadnější, nebylo by tam tolik předmětů, které nenávidím a bylo by to mnohem dál od domova. Což je super. Ale zároveň na nic vzhledem k úkolům a mému oblíbenému klavíru. Nevím, jak mi to bude vycházet časově. A taky pak budu mít možná problém s výškou, kterou plánuji.
Do háje!
A navíc si můžeme podat přihlášku na tři školy. Nevím, jestli si mám vybrat nějakou třetí školu. Říká se, že když máš něco v záloze, tak většinou v záloze skončíš. Což je trochu znepokojující, protože já nemám v záloze nic a všechno.
Nechci jít na střední. Líbí se mi základka. A nechci mít patnáct, nechci dostat občasnu, nechci mít možnost provozování sexu. Nechci dělat přijímačky. Nechci vyjít základku. A nechci být dospělá. A nechci...
Já fakt nechci. Nebo se spíš bojím. Nevím. Ta nesjistota mě čím dál víc obklopuje.
Musím ji vykouřit z hlavy. A to doslova. Jdu. Teď hned.
Měj se krásně. Pa.  


Pan Drsňák

3. září 2010 v 17:38 | Nepochopená |  Vyrábím

Hlavní je, že něco děláme...

1. září 2010 v 17:10 | Nepochopená |  Povídání
Dnes se ze mě stala oficiálně - na dobu deseti měsíců - deváťačka.
Je trochu divné být mezi nejstaršími žáky na škole. Připadáš si tak "staře", vyspěle a trochu zodpovědně. Malí roztomilí prvňáčci se na tebe dívají jako na velkého dospěláka a trochu se tě bojí. 
"Budete příkladem pro mladší," prohlásil jeden z učitelů. Trochu jsem se tomu smála. Neumím si představit, že by naše třída měla být příkladem. A hlavně já!? Jsem špatným příkladem. Hlavně v jádru. Jsem špatná tam, kde to zná jen několik lidí. Ale na povrch to tak vypadat nemusí, že?
"Snažte se a nekuřte."
Ten příkaz zněl spíš prosebně, než jako učitelské nařízení žákům. Vím, že se nechováme tak, jak bychom se měli chovat. Ale řekni mi, kdo se chová tak, jak by měl? Najde se někdo takový. V dnešní době určitě ne. Každý má nějaký prohřešek. Ať malý, či velký. Je to jedno. Nezáleží na tom, co děláme, nýbrž že to děláme. Protože kdybychom nechtěli, tak nemusíme dělat nic. Můžeme všechno skončit.
Ale já ještě něco dělat chci. Jsou věci, které mě baví a pro ktré má smysl žít. Některé jsou možná špatné, ale hlavní je to, že snažím, aby mi zůstaly převážně ty dobré. A i tak je skvělé, že se mi chce něco dělat. Chce se mi. Mám chuť... I když přicházejí chvíle, kdy ta chuť mizí, ale časem se to spraví. Snad. Nebo určitě?



Proč nepíšu tak jako vždy? Proč nepíšu pro Vám, ale píši Tobě?
Připadá mi to tak mnohem lepší. Existují lidé, kterým patři některé články. Které jsou jen pro ně (a oni to určitě ví). A nebo to je třeba jen pro Šéfa. Ten to taky ví. Je to něco jako psát "Milý deníčku,...", jen je to jiné v tom, že si tohle nepřečtě imaginární človíček - jménem Deníček -  v knížce, ale že si to čtou opravdoví lidé (což mě někdy opravdu šokuje, protože jsou to někdy tak sobecké keci, až se mi po čase zvedá žaludek).
Někdo ten význam možná nechápe, ale já vím, proč...

Mimochodem, skladba je z nádherného filmu Remember me. Moc se mi líbí. Vyvolává ve mě cosi nepopsatelného. Zakuste sami.