Září 2010

Clou - Island Sun

30. září 2010 v 19:06 | Nepochopená |  Rock
Neobyčejná známá písnička od Clou.
Úžasná.


Že bych s sebou na oslavu vzala svatého Václava?

27. září 2010 v 22:16 | Nepochopená |  Povídání
Pravda je krutá, loučení je bolestivé a život je nespravedlivý.
Stručně shrnuto v jedné větě.
Toť jsou moje nynější pocity. Nejradši bych je rozvedla. Ale nerozvedu. Je to naprosto jasné a vystihující.
w

Stojím takhle před jídelnou. Čekám na oběd ve frontě. Vedle mě stojí spolužačka, chvíli na mě civí a pak najednou povídá: "Ty sis tipla cigáro o líco?" Škubla jsem sebou, vyvalila jsem na ni oči a chvíli trvalo, než jsem pochopila, co tím myslela. Pak jsem se začala smát. Byl to totiž beďar, který jsem tak trochu připlácla... (a dál to radši komentovat nebudu :D).
V tu chvíli mi její reakce připadala směšná. Ale když jsem si na to pak doma vzpomněla, už jsem se tolik neusmívala.
Došlo mi, že si ze mě moji známí čímdál víc utahují. Ani ne ze mě, ale z mých - řekněme - slabostí. Jsou to určití lidé, kteří tohle dělají. Občas jim to oplatím, ale je to k ničemu. Nepřináší mi to žádný "výherní" pocit. Ok, dělejete si ze mě prdel. Však mě to přece vůbec neubližuje. Jsem asbsolutně v pohodě. Absolutně! Kua! Do háje. Běžte někam!

Takhle si ničit život. 
To prý dělají jen blázni.
"Seznamte se - paní Bláznovská." "Těší mě." "A vaše jméno je...?"
Každý je svým způsobem trochu blázínek. Ale někdo to doopravdy nemá v hlavně v pořádku.
Potřebuju absolutně nepotřebné věci.
Ničí mě stesk. Chybí mi ten pocit. Chybí mi On. Chybí mi babička. A taky upřímné objetí. Poflakování se. Cigára pořád při ruce. I když možná bych už je pak už ani tolik nepotřebovala.www.non-exception.blog.czKdybych měla...
Mě prostě štve, že tady nění někdo, kdo by mě poslouchal a chápal. Doopravdy chápal a nejen přikyvoval hlavou a zakazoval mi různé věci. Nepotřebuju nic hmotného. Stačí mi jen pocit.
Bezpečí. Svoboda. A vědět, že bude všechno Ok. Že se nemusím ničeho bát.
Ale to by musela být pravda. Nechci aby mi někdo něco nalhával.
Tak teď nevím.


Poslouchám Alice In Chains - hity z jednadevadesátého. Má to úžasnou hloubku, hrubost, těžkopádnost. A chce se mi z toho i trochu spát.
Zítřejší volno si užiju bez jakýchkoli záporných myšlenek. Zábava na kamarádčině oslavě patnáctin. Tam, kdesi v mé rodné vsi. Zase tam po dlouhé době podívám.

MoTTo 14.

27. září 2010 v 16:00 | Swip |  MoTTo týdne

Kam mám běžet, abych utekl/a sám/sama sobě?


Okno

26. září 2010 v 20:46 | Nepochopená |  Fotím
www.non-exception.blog.cz
Tak na tohle se každý den dívám z okna.

Clou - Snowy Wings

26. září 2010 v 16:17 | Nepochopená |  Rock
Česká kapelka, co více hitů nemá. :)


Chci hrát!

24. září 2010 v 20:46 | Nepochopená |  Povídání
Zelené jezdící křeslo, bílé stěny, zubařovo "nádobíčko" a sám zubař se na mě přívětivě dívali. Nevypadalo to tak strašně. Ale to jsem si přece říkala i minule a jak to dopadlo? Ok, ok, kašli na to. Jen se posaď. Chvilku se ti bude vrtat v puse a pak tě pustí na "svobodu".
Ani jsem nenadála a už jsem odcházela pryč. Prej mám skvělé zuby.
Čím to?
Bude to asi tím, že neumím usnout nebo nerada chodím někam ven bez vyčištění zubů. Navíc miluju žvýkačky. A můj názor na lízátka je neobyčejně obyčejný - zubní kazy na špejli nejsou pro mě.

Půjčila jsem si několik CDs od mého učitele klavíru. Především Chopin, Mozart, Beethoveen, apod. Hned jak jsem přišla domů, pustila jsem si je. Přeskakovala jsem různé skladby, ale Chopina jsem si poslechla do poslední noty. Bylo to úžasné.
Přemítala jsem o tom, co budu dělat dál se svým umem hrát na klavír. Vzpomněla jsem si na své začátky, na různé povedené i nepovedené koncerty, na kamarády a učitele ze ZUŠky a třeba i na dnešní hudební výchovu ve škole. Hra na klavír mi dala hodně věcí do života.
Zaprvé - naučila jsem se hrát na klavír.
Zadruhé - naučila jsem se noty a stručnou hudební teorii.
Zatřetí - poznala jsem několik zajímavých lidí.
Začtvrté - naučila jsem se vystupovat před publikem, což je velké plus i mimo hru na klavír.
Zapáté - můžu si kdykoli zahrát to, co chci.
Zašesté...
Je toho tolik. Jsem moc ráda, že jsem do toho kdysi šla.
Jen mě děsí představa, že bych musela příští rok skončit. Hrát si můžu kdykoli, ale nevím, jestli budu zvládat hodiny klavíru. Chci hrát jak nejdéle to jen půjde. Mamka není moc nadšená z mého rozhodnutí. Takové hodiny klavíru totiž nejsou zadarmo. A taky musíte stále cvičit. "Udržovat své prstíky ve formě."
Chci hrát!
Ať jsem jako umíněné děcko, je mi to jedno.
Udělám proto snad všechno.
Jen ale nechci jít na podělanej gympl. Kdybych totiž šla na gymnázium, tak rodiče nebudou mít nic proti klavíru.
Ach jo.
Proč řešit takové věci?
Někdo třeba teď řeší to, kde si lehne, aby se mohl na chvíli prospat. Někdo nemá na jídlo a o nějaké hudbě si může nechat jen zdát. Zatímco zpěváci právě teď řeší, co si vezmou na sebe na zítřejší koncert a někdo třeba vymýšlí, kde by sehnal další miliony, aby se měl lépe než teď.
A za tuhle nespravedlnost nenávidím ten zasranej svět.
Všichni se tady pozabíjejte. Já se schovám tam, kde mě nikdo nenajde. A kdyby bylo hůř, tak se radši zabiju sama, než aby za mnou přišel nějaký poblázněný terorista.
A zase jsem se dostala tam, kde je můj podivný názor, který mnoho lidí nechápe.
Bojím se, že to nikdy neskončí. Stále to tady bude se mnou, zatímco mě posilující věci časem opustí. Neumím si to představit.
Ale to je jedno. Vykašlat se na to. Radši nemyslet.

Jako listy a stromy

23. září 2010 v 21:44 | Nepochopená
Sklopená hlava, vlasy vlající po vlahém vánku zakrývají obličej. Skolopené oči plné slz, plné smutku, bolesti. Tichého vzteku, který se někde uvnitř chvěje a chce se dostat napovrch. Ale nemůže. Nesmí.
Lidé dokážou být krutí. Pravda je krutá a nemilosrdná. Radši umřu, než abych v sobě musel všechnu nespravedlnost dusit. Udusím se. Spadnu.
_

Na měkké trávě poseté malými kapičkami stojí ona. S dlouhými plavými vlasy si pohrává nepříjmený vítr. Tady na kopci je silnější, než dole v údolí. Přes zavřené oči vidí jeho trápení. Náhle se kdesi z daleka ozve ukrutný řev. To je on. Neudržel se. Vybuchl. Ach, bolí to víc, než jsm očekávala.www.non-exception.blog.cz
Ale můj pocit a pravda se musela jednou ukázat. Museli jsme se oddělit.
Zatíná ruce v pěst, napřímí se a snaží se to nevnímat. Nejde to. Padá s ním do nekonečných krvetekoucích hlubin zmatku, ticha a samoty.
Je podzim, listy se každým okamžikem řítí k zemi. Pryč od svého stromu. Pryč od toho, díky komu mělo smysl žít. Ale teď na zemi umírají. Už nemůžou zpět. Nikdo jim nepodá větev. Nikdo je nezachrání. Kroutí se, usychají, umírají...



(Snažila jsem se o něco poetičtějšího než obvykle.)

Pink - Dear Mr. President

23. září 2010 v 21:15 | Nepochopená |  Videoklipy
Úžasné. Moc pěkné. Našla jsem to i s českým překladem :)


Shora

23. září 2010 v 20:38 | Nepochopená
Kus mého já.
www.non-exception.blog.cz

My little Teddy - seznamte se...

22. září 2010 v 20:53 | Nepochopená |  Povídání
www.non-exception.blog.cz
That´s my little Teddy.
Miluju ho. Protože on je tady pro mě vždycky. Není jako my - naivní lidé. Je mnohem naivnější. Vůbec o sobě neví. Nežije. Má jen imaginární dušičku, kterou každý představí podle sebe a podle své potřeby.
Někdy s ním usínám. Mačkám ho k sobě a když je mu zima, tak ho schvám pod deku.
Heh, teď mluvím jako malé bejby. Ale vždyť je to jedno...
Prostě mám skvělého plyšáka, kterého mám moc ráda.
A je úžasný. Je nádherný, že jo?